Kdo hledá, nenajde
Kdo hledá, najde. Tak praví přísloví. Neříká ovšem co, takže obvykle člověk najde něco úplně jiného, než hledal. Takhle jsem v týdnu ticha našel tu obálku se zdanitelnými příjmy ze závislé činnosti. Přestože jsem hledal něco úplně jiného. Však víte. Ale později - později už jsem hledal jenom peníze. Je to zřejmě symptomatické, protože spolužákům z gymnázia se stalo totéž. Dozvěděl jsem se to na maturitním srazu po třiceti letech. Cosi v životě hledali a posléze všichni došli na tu cestu, jak se na ní vydělávají peníze. Jen já na ni dosud nenarazil. Je to divné, protože po většinu života jsem na tom tak, že po této cestě pátrám dost usilovně. Zkouším polní, lesní, i zapadlé pěšiny, protože poklady bývají dobře skryté. Pořád nic.
Nicméně ty peníze jsem nakonec našel. Byly ve sklepě. A nebyly uloženy ani v kočičím ani v žádném jiném zlatě. Investoval jsem je do karbonu. Zdálo se to jako skvělý nápad. Taky jsem si celý minulý rok pochvaloval, jak výborně se mi na novém kole jezdí. I letos jsem si pochvaloval. Do té doby, než jsem zjistil, že karbon je volatilnější než ruská akcie. Pochopil jsem to ihned poté, co jsem narazil do stromu. Prohlédl jsem si popraskaný rám a v tu ránu (byla skoro tak velká jako ta o ten strom) jsem věděl, že zase budu potřebovat peníze. Hodně peněz.
Taky mě napadlo, že další odstavec můžu zase začít rčením. A sice - zbyly mu oči pro pláč. Nikoli. Zbyla mně ještě obálka se zdanitelnými příjmy. Tolik zdanitelnými, že mi jistě něco vrátí. Proto jsem ihned začal s daňovým přiznáním. Napřed jsem se přiznal, že ho vyplňuji po termínu. Zdůvodnění, proč ho podávám pozdě, mi zabralo dobré tři strany, ale nijak mě to nezdrželo. V zásadě jsem jen zkopíroval vybrané části posledních fejetonů a přidal odkaz na své stránky, kdyby si paní z finančního úřadu chtěla počíst něco o dalších důvodech. Potom jsem se vrhl na samotná čísla. Vrhal jsem je do kolonek v elektronickém formuláři, formulář mi je vracel zpět, jakože jsou nesprávně umístěna a já se je snažil umístit lépe. Byl to napínavý tenisový zápas, který jsem ukončil razantní smečí, po které mi přibude na účtu 3215 Kč. Není to nic moc, ale turnaj na finančním úřadě Brno I. není Wimbledon. Navíc jsem postoupil teprve do druhého kola. Abych postoupil do čtvrtfinále bylo zapotřebí dokument podepsat.
Digitálního podpisu se bojím. Jen blázen by chtěl prožít zbytek života ve strachu, tedy jsem ho několikrát odmítl. Napřed to zkoušeli po dobrém a vysvětlovali mi všechny výhody elektronické parafy. Když neuspěli, začali mi vyhrožovat, že bez něj budu občan druhé kategorie. Nemám s tím problém, protože už brzy najdu tu cestu k penězům, no a pak budu občanem nejvyšší kategorie podpis nepodpis. A i kdybych náhodou zase zabloudil, tak si digitální podpis stejně nepořídím. Já se totiž bojím právě těch výhod. Prý nemusíte už nikam chodit, jen kliknete a podpis je stejně plnohodnotný, jako normální. Takový vztah s výhodou. Stránka pak rychle zmizí. Zmizet může problém i stát. Děkuji, nechci.
A tak jsem čtvrtfinále absolvoval ve frontě na finančním úřadě Brno I. Všichni jsme tam byli občané druhé kategorie. Pohled paní za přepážkou dával jasně najevo, že jsme pouhými kvalifikanty, kteří se shodou náhod dostali do hlavní soutěže, ve které jsme ovšem nedopatřením, které bylo následně potvrzeno odmítnutím vyplněných formulářů a vrácením jejich majitelů zpět do kvalifikace. Přesto několik z nás, včetně mě, prošlo do semifinále. Paní na umpiru mě jen napomenula, že když už jsem celé daňové přiznání poslal elektronicky, mohl jsem ho i podepsat a nemusel jsem zdržovat celou frontu a ji samotnou podáním pouhopouhé jedné podpisové stránky. Neřekl jsem na to nic, protože postup do semifinále byl vyčerpávající a já tušil, že bitva ještě není u konce.
Nejsem tomu vůbec rád, ale čím jsem starší, tím víc mě tušení neklame. Dnes mi telefonovala paní z finančního úřadu Brno I. Dozvěděl jsem se, že jestřábí oko odhalilo, že má smeč byla do autu. Rozhodně mi nevyplatí 3215 Kč. Maximálně 2468 Kč. Ale ani to neudělají, protože jim chybí stránka s údaji o platbách do penzijního připojištění. Vida, tak nejen po digitálním podpisu, ale i po digitálním formuláři mizí stránky. Řekl jsem té paní, že jsem to posílal nadvakrát, protože poprvé se to nějak zablokovalo a musel jsem restartovat celý počítač, takže to tam určitě někde je, jen to najít, což chápu, že je těžké, protože když člověk hledá, najde obyčejně něco jiného, ale to nevadí, protože, jak jsem zjistil, nakonec hledá beztak jenom peníze, tak až najde mých 3215 Kč., může mi je poslat na účet, který je uveden na stránce, která se naštěstí neztratila. Dostal jsem tvrdý return, že tedy až to najdu, mám všechno doposlat na mail, který mi pošle coby eso v následujícím gamu, a že i ty stránky, co přišly, nebyly prosty chyb, ale ty ona opravila. Vlastně jediné, co bylo bez chyby, byla ta stránka s vlastnoručním podpisem, který jsem podával osobně na přepážce.
Tak. Zbylo
mi mé jméno a propiska. A vlastní ruce. To vlastně není tak málo. S tím už
se dá něco dělat. A - zeptal jsem se finanční paní, jestli si přečetla něco z mých
důvodů. Vůbec. Ani jeden. Zajímala ji jen ta chybějící stránka. Vlastně je to
přirozené. Lidem vždycky něco chybí. A
právě to jediné je zajímá. Mně třeba právě teď zajímá 3215 Kč. No dobře, tak 2468.
Ale takhle se nic nevyhraje. Je mi to fuk. 2468 Kč. nechť si finančák nechá.
Já zas nechám stránku ztracenou. Myslím, že mám velkou šanci postoupit do
finále.