Komár

Tak jsme se úspěšně zbavili krys, ale pokoj nemáme. Létá nám v něm komár. Říkáte si, to je toho, mrňavý komár, co ten toho tak udělá. Malárii u nás nepřenáší, maximálně vzbudí nevoli svým protivným bzučením. Tak nejen že vzbudil nevoli, ale i mě. O půl druhé ráno! Rozsvítil jsem a několikrát zatleskal v místech, kde jsem tušil rušitele spaní. A nikoli jako projev uznání, ale s cílem ukončit tento koncert jednou provždy. Komára jsem netrefil, zato jsem vzbudil silnou nevoli u své paní, kterou jsem vzbudil... No ano, opakovat neustále tentýž přísudek je hrubá slohová chyba, jenže přesně tak to bylo. Komár nás opětovně probouzel až do půl čtvrté, kdy jsem vstal, že s tím něco musím udělat. Rozhodl jsem se, že budu tentokrát demokrat a otevřel jsem okno. Komár nevyletěl, zato přiletěla můra. Rozsvítil jsem a chytil můru do lampy. Máme takovou tu papírovou kouli z IKEY a můra v ní začala chrastit. Přišlo mi to pořád lepší než bzučení, otočil jsem se tedy na bok a zhasl. V tu ránu můra zmlkla a své sólo zahájil komár. Opustili jsme se ženou ložnici a odebrali se strávit zbytek noci do obýváku.

Druhý den jsme se radili, co dál. Komára jsme nenašli, zřejmě se urazil, že ho nikdo neposlouchá a uletěl. Jenže co když večer zase přiletí? Spát se zavřeným oknem nepřipadá v úvahu. Navrhl jsem síť proti hmyzu, ale tu žena striktně odmítla. "Podívej se, jeden komár to nic není, ale co když jich přiletí víc? Co když jich bude víc než víc?" Marně jsem argumentoval obrázkem prchajícího jelena. "Jelen evropský, majestátní tvor, král v líbezném lužním lese pod Lanžhotem. Kde se pase, dokud nepřiletí komáři. Pak se musí spasit útěkem. A  víš, co se s ním stalo, když byly zadrátované hranice do Rakouska? Uštvali ho." Odpověděl jsem si sám, protože má paní očividně nebezpečí ignorovala: "Vidíš. A mě bys klidně zadrátoval. Podívej," řekla a vytáhla jakousi krabičku, kterou strčila do zásuvky.

Třetí den jsme se opět radili, co dál. Komár zatím zůstal sedět na krabičce, co ho měla odpuzovat. Navrhl jsem zase tu síť, ale má paní zůstala neoblomná. "Nebudu tady jako ve vězení, vymysli něco jiného." Lekl jsem se toho vězení  a odešel se poradit se svou knihovnou. Vybral jsem si tři knihy a odešel s nimi do ložnice. První byl Kapesní atlas dvoukřídlého hmyzu. Chci-li nepřítele porazit, musím ho dobře znát. Zjistil jsem, že v blízkosti lidských obydlí vyskytuje se Komár pisklavý a přímo s lidmi žije jeho poddruh Komár obtížný. Ten náš komár vznikl spojením obou druhů, protože podědil všechny vlastnosti, podle kterých se ty druhy jmenují a ještě získal rezistenci na prostředek odpuzující komáry. Protože atlas je z roku 1967, dočetl jsem se i, že sání krve jsou schopny pouze samičky. V novém vydání už tato informace nebude uvedena, protože uráží ženy. V tu chvíli do ložnice vstoupila má vlastní. Prý si taky bude číst, než vypudím komára. Podal jsem jí atlas dvoukřídlého hmyzu, ale ona mi sebrala Lišku Bystroušku. To byla druhá kniha, kterou jsem si na komára přinesl.

Rudolf Těsnohlídek byl geniální autor s citem pro vše živé. Jedině on dokázal vylíčit komára tak, že k němu člověk pocítí sympatie. Zvlášť v té slavné scéně, kdy nemírným pitím znavený revírník uléhá pod smrček a hned jak usne, mu na nose sedí komár. Co sedí. Tančí, filozofuje, ale nebudí! Přestože popíjí alkoholický krevní nápoj z páně revírníkova nosu. Nebo že by právě proto? Hmm, možná jsem přišel na to, jak komára zpacifikovat. Jenže vzhledem k tomu, že tchán instaloval na dvoreček několik kádí na dešťovou vodu, kterým neoficiálně říkáme líhně, odrovnal bych nejen snůšku, ale taky svoje játra. Nicméně nějakou návnadu na komára nastražíme, řekl jsem si potichu a zrovna tak poodhrnul cíp peřiny. Ukázalo se, že krev sají skutečně pouze samičky. Komár si vůbec ženina lýtka nevšiml. Přitom je dokonale modelované. Takže je to ona, povzdechl jsem si a stal se návnadou sám. Fungovalo to bezvadně. Ráno jsem se probudil poštípaný na obou lýtkách a dokonce i za uchem. Komár se houpal na stropě. Stoupl jsem si na postel a se mnou i K. Čapek, F. Langer,
L. P. Procházka, F. Šrámek, J. Kopta, J. Čapek, J. Herben, J. Kallaba, J. Kříženecký, R. Weiner a F. Peroutka. To všechno jsou autoři eseje Proč nejsem komunistou. Ty eseje byly všechny sebrány do jediné knihy. Té třetí knihy, co jsem si vzal na komáry, a kterou jsem teď držel v ruce. A kterou jsem komára rozmázl po stropě. Šlo to snadno, protože komár nemohl vzdorovat tak pádným argumentům. A taky byl tak přepitý mé krve, že se téměř nemohl pohybovat. Zmohl se jen na slabý úkrok vpravo, ale tím už si nepomohl. Ale ani slavné eseje z dvacátých let minulého století později nepomohly. Ale teď už víme, jak s nimi naložit. Abychom to nezapomněli, napsal jsem to do tohoto fejetonu. A aby se neztratila v nových atlasech ani ta informace, že pouze samičky pijí lidem krev, napsal jsem přírodovědcům sestavujícím nový korektní atlas, aby tam vyváženě napsali, že samičky pijí krev proto, že neschopní samci jim ani nejsou s to zajistit bílkovinu pro dětičky.