Kometa

Jsou bludné komety nestálých drah a... bum! Tycho de Brahe převrhl jeden z pohárů. Víno vyteklo na stůl. Malér o to větší, že v jednom z pohárů byl rozpuštěn jed. To ovšem Tycho
a Rudolf nevěděli. Přítomnost jedu ve víně byla známa jen spiklencům. Vypít ho měl císař Rudolf. V čase a prostoru se může ztratit kometa, klíče, případně celý člověk. Jed nikdy. Ten se ztratil pouze z dohledu, když de Brahe začal kroužit s poháry ve snaze přiblížit císaři pohyb nebeských těles. Ve kterém z pohárů teď jed je? Nebo už byl vsáknut do ubrusu na stole?

Zmatek. A to se planety a měsíce pohybují po předem určených drahách, jak velký astronom na pohárech s vínem demonstroval. Fyzik mi jednou vysvětloval, že se dá spočítat i trajektorie komet. Svou přednášku začal velkým třeskem a vyvržením hmoty do prostoru. Po chvíli jsem ho přerušil. Vypočítat umíme ledacos, ale působí nám to spíš obtíže. A protože fyzik má rád vysvětlování na příkladech, povykládal jsem mu celou tu scénu z Pekařova císaře. "...a to ti traviči byli vesměs velmi vzdělaní mužové. I když se dověděli, jak planety kolotají, stejně jim to nebylo nic platné. Komoří Lang byl úplně v koncích." "Co sem pleteš Langa?"přerušil mě přítel, "kdybychom nevěděli, jak se hmota a světlo pohybuje v prostoru, tak my bychom se pohybovali ještě po stromech!" hájil vědecké poznání fyzik. "Jo? Tak mi řekni, kde byl jed!?" vyzval jsem ho. "Co to je za pitomou otázku?" ohradil se on dotčeně. "Života a smrti," opáčil jsem a pokračoval, "já si myslím, že jed byl v Zemi." "Jak jsi na to příšel?" podivil se fyzik. "No...tak, jak de Brahe simuloval otáčení kolem osy, myslím, že se ten jed pěkně rozpustil.
A pak, přijde mi to pro Zemi takové typické," usoudil jsem. "Takové typické," kroutil hlavou fyzik, "pro tebe. Ty použiješ cokoliv, co se ti hodí. I úplný nesmysl. Nejsi v té skupině, co propaguje, že je Země placatá? Ty dokážeš zblbnout kdekoho. Nakonec i mě! Důkazem je to, že jsem na tuhle absurdní debatu přistoupil," rozohnil se najednou fyzik. "Ne, Země byla cínová, spíše kónická a naplněná do tříčtvrtin červeným vínem. S rozptýleným jedem," opravil jsem ho. "Už dost!" zaznamenal jsem příkaz. Ale nevyslyšel jsem ho. "Je mi líto. Nemohu. Používám všechno, protože mi jde o člověka. Nechci, aby umřel. Ani, aby byl otrávený," vynesl jsem nejvyšší trumfy.

Na to se fyzik odmlčel a zadíval se dlouze do stropu. Zatímco počítal komety, pokračoval jsem dál. "Člověk by potřeboval spíš znát svoji trajektorii. Taky je vyvržen do prostoru. A ne
z necitelné prázdnoty kosmu, ale z teplého mateřského lůna. Velkému třesku se říká porod. Jediné, co má jisté, je přestřižení pupeční šňůry. Letí a neví kam. Většinou ani kudy. Možná proto se chce celý život vrátit do toho lůna..."

"To nelze vypočítat," probral se fyzik, "je tam příliš proměnných.""Ale ty sis nedávno jednu Proměnnou vzal, tak bys teď měl být schopen určit svou životní dráhu, ne?"zeptal jsem se.
"To na věci nic nemění,"překvapil mě fyzik. Když jsem si ověřil, že není promiskuitní, vrátil jsem se k meritu věci. "Víš, já bych potřeboval trochu pomoct. Myslel jsem, že bys mi mohl vypočítal alespoň nějaké body, které na mě čekají, co? Když umíš spočítat komety..." "Můžu ti domluvit schůzku s paní Lakatošovou," navrhl mi fyzik "Nedávno se nastěhovala do toho prázdného bytu v suterénu pod námi..." Nenechal jsem fyzika domluvit. "Já bych to ale chtěl vědět pomocí nějaké exaktnější metody. A musí to jít, protože znám člověka, který to umí. Jasná dráha: Maturita na prestižním gymnáziu, medicína, stáže na klinikách v Bostonu
a ve Frankfurtu, atestace, dítě, publikace v impaktovaných časopisech, druhá atestace, druhé dítě, docentura, privátní ambulance jednou týdně, primariát... Dráha je hyperbola." "Já taky takového znám," odkašlal si fyzik, "dostal místo mě ten grant..." "Aha, no tak si najdeš jiný," řekl jsem nejistě, protože jsem tuhle příhodu neznal. "Ty se domníváš, že granty rostou podobně jako hříbky v mechu. Ale mně je grant u prdele. Já bych...my bysme...raději to dítě," zakoktal se přítel. Podíval jsem se do stropu. Žádná kometa tam nebyla. "Nesmíte tak tlačit na pilu. Nech tomu volný průběh a kometa přiletí," vzpomněl jsem si náhle na Ježíška. "Jaká kometa zas?" vyděsil se fyzik. "Malá, uřvaná a vlasatá. Zářící a s nevypočitatelnou dráhou." "Jo tak, já bych chtěl raději chlapečka," odhalil mi fyzik své tužby. "Tobě to není jedno?" podivil jsem se. "No..., váhal přítel s odpovědí. "Možná, že až ti to bude jedno, bude i dítě," napadlo mě a hned jsem mu to řekl. Oba jsme se dlouze odmlčeli a podívali do stropu. Zatím tam byl jen flek, jak nahoře vytekla pračka, ale při troše dobré vůle se v té skvrně dala rozeznat kometa. To jsem taky fyzikovi řekl. Vzpomněl jsem si při tom na píseň Jarka Nohavici, kde přiletí, až my už tu nebudem. Ale to už jsem nahlas neřekl.

"Poslouchej, proč ty vlastně tak moc chceš vědět, kam se ubíráš? Ty už přece dvě komety máš," zeptal se mě fyzik, když jsme se vrátili z vesmíru. "No, já poslední dobou slýchám takovou tu větu...takovou tu větu...v různých variacích," opakoval jsem. "Jakou větu?" dožadoval se fyzik upřesnění. "Co začíná: Měl bys už vědět, a následuje: že, kam, ve svém věku a tak podobně. "Aha, chápu. Ale tobě není pomoci," prohlásil fyzik. "Jak to? Moje Proměnná je už dvacet let stálý koeficient, který znáš," snažil jsem se zvrátit fyzikův závěr řečí, které by mohl porozumět. "To je jedno," mávl fyzik rukou. "To není přece nikdy jedno!" rozčílil jsem se. "Tak se podívej. Tvoje trajektorie je naprosto nevyzpytatelná. Jako ty. Ty dáš výpověď a nevíš, co budeš dělat, ty píšeš článek a nevíš jak skončí, ty uděláš tah a nevíš, co na to soupeř. Jen protože máš nějaký pocit. A kvůli tomu spojuješ nespojitelné, dělíš nedělitelné a chodíš pouštět draky za bezvětří. Ty jsi prvek, který nezapadne ani do teorie chaosu. A do toho všeho moc piješ," vynesl nade mnou fyzik ortel. Když uviděl můj nesouhlasný výraz, dodal smířlivěji: "Vždyť tobě to bylo přece vždycky úplně jedno. Kam letíš, co kolem sebe přitom kácíš i jak dopadneš.

Zamyslel jsem se. "Máš pravdu. Je mi to fuk. Chtěl bych jenom vědět, jestli to příště bude na hubu nebo na prdel." "Proč, prosím tě?" divil se přítel. "Protože už mám přece jen trochu křehčí kosti, tak abych si dal pozor," vzpomněl jsem si na osvětové video I muži jsou
v přechodu. "Cha, kosti. Já tě znám, tobě jde o to, abys od své Konstantní Proměnné dostal obkládek na sedací sval. Případně nějakou masážičku. Zato když přijdeš domů s oteklou hubou, nebude nic," usoudil fyzik. "Vidím, že v manželství rychle nabíráš zkušenosti. Ale přesto jsi mi neporadil," vyčetl jsem mu. "Jsou lidé, kterým se nedá radit a lidé, kterým radit je zbytečné. Nejsem si jistý, do které skupiny patříš. Možná do obou. Z definice je to vyloučeno, ale u tebe je to možné." Takhle pěkně se se mnou fyzik rozloučil a ponechal mě na nejisté dráze bludné komety. Připadal jsem si hůř než komoří Lang. Potom mě ale napadlo, že fyzik úplnou pravdu neměl. Minimálně s tím zadkem.

Stalo se to, když jsem šel jako vzorný tatínek sáňkovat s dětmi. Tenhle sport jsem nepochopil. O tom svědčí, že jsem nevěděl ani, jak se nastupuje do bobů. Ty boby na tom blbém sněhu uklouzly, já dopadl na jejich hranu a narazil si kostrč. Tak, že jsem se měsíc nemohl narovnat. O nějaké masáži nemohla být vůbec řeč. Ten výše jmenovaný expert, který si dráhu vypočítat umí, taky umí sedět na více židlích najednou. Já se tehdy zase naučil, jak sedět na jediné jednou osminou svého zadku. A to jsem měl na tom štokrleti nafukovací kruh a klouzalo mi to víc než ten sníh. Jo, a s těmi draky? To umí každý, lítat, když je fukejř, ale dostat draka do nebe, když se nehne lístek, to je umění! Stejně jako táhnout boby zatížené sedmdesáti pěti kily živé zraněné váhy do kopečka. Dětem je třeba dávat vysoké cíle. Pak jednou zazáří jako kometa.