Konec

Podle nejnovějšího výzkumu myslí muži na sex osmnáctkrát denně. Byl jsem právě u čísla čtyřicet jedna, když mě vyrušila žena dotazem, jestli nevím, kde skončil ten hrneček s proužky uvnitř a barevnými kolečky vně. Řekl jsem, že nevím, ostatně, že to byl její hrneček a ona pravila, že to je tedy divné, když jsem jakožto muž takový odborník na konce, které ona jako žena nepozná, což dokládá to, že o hrnečku mluvím v minulém čase, proč vlastně? Zájmeno ona řekla skutečně silně a z toho jsem poznal, že naráží na ten odstavec z minulého fejetonu, jak v něm stálo, že ženy nepoznají konec. Neřekl jsem ale nic, protože já vím kdy přestat mluvit a vzpomněl jsem si, že jsem z toho hrnečku pil včera v práci.

Hned mi bylo jasné, že to je konec debaty na téma kde je hrneček, ale má paní ho šla znovu hledat do kuchyně. Cítil jsem se trochu provinile, a tak jsem ho šel hledat s ní. Když jsme hrneček nenašli, nabídl jsem velkomyslně, že jí udělám čaj do svého. Vytáhl jsem hrneček s kolečky uvnitř a proužky vně a slavnostně připravil čaj. Žena poděkovala a bezmyšlenkovitě se napila. Má žena neví, kde je konec hrnečku, a trápí se kvůli tomu. A tak jsem se přiznal.

Nezdálo se mi, že by se jí tím ulevilo, rozhodl jsem se tedy, že ji potěším a řekl, že ona - taky jsem to řekl silně - konec samozřejmě poznat umí. "Třeba?" zeptala se má paní. "Třeba," vzpomínal jsem, "třeba když jsme byli na hokeji, tak jsi neodešla po druhé třetině, jako ty dvě slečny vedle nás. Nebo když pečeš buchtu. Vždycky přesně víš, kdy to vypnout. Já to minule připálil," lichotil jsem dál a chtěl pokračovat mým vtipem, kde jediná z pěti lidí poznala konec, ale žena si odešla sbalit tašku. Lekl jsem se, že je konec, ale řekla, že jde cvičit. Tím jste o hodně přišli, ten vtip je ohromně vtipný, ale nedá se nic dělat.

Když teď má žena cvičí, můžeme si říct, že v hokeji, když je to nerozhodně, hraje se prodloužení. A když tam padne gól, dál už se nehraje. Je hned konec. A ten vtip slyšela už asi osmkrát, to už by si každý pamatoval, kdy je konec. A představte si, když jsem ho tuhle vykládal v hospodě, zeptala se, přestože už ho slyšela popáté: "A to už je konec?" Lidi se hned začali smát, ale mě to mrzelo, protože to bylo prvně, kdy se tomu vtipu někdo smál, a ona mi to pokazí. Prostě muž umí poznat konec lépe než žena, to dá rozum, a hned se to potvrdilo, protože jsem se dostal k číslu čtyřicet dva, je to prostě jasné, a to ještě přeskakuju číslo čtyřicet tři, což je sex jednoho mého kamaráda, který vzpomínal, jak mu potom, dotyčná, se kterou ho provozoval, řekla: "A to má být jako konec?"

Říká se, že konec má být v nejlepším. To ale zase říkají především ženy. Dovedly toto přísloví do imperativu: Nevíš kdy přestat! Taková hloupost. Přestávat v nejlepším. To by udělal jen blázen. Normální muž to udělá takhle: První-to je žízeň, druhé-to je žízeň, třetí-konečně přestávám mít žízeň, čtvrté-mňam mňam, páté-jsem v nejlepším, šesté-jsem v nejlepším, sedmé-jsem v nejlepším, osmé-mám dost. Vidíte, muž přesně ví, kdy skončit. Je pravda, že někteří to neví a pijí a mluví, i poté, co mají dost. Ale opilci a politici - to už nejsou muži, ale slaboši, kteří skutečně neví, že by měli skončit.

Ale co to ten konec vlastně je? Rozhodně ne další začátek - uzavřel jsem pouť komára po mém těle. Podíváme se na definici - a zadal jsem do vyhledávače KONEC. Okamžitě na mě vyběhl konec světa. Pak jsem si prohlédl číslo čtyřicet čtyři, čtyřicet pět a čtyřicet šest. V čísle čtyřicet sedm byl konec nejlepší. Zjistil jsem, že může být víc konců! Třeba konec nouzového stavu. Nebo konec letního času. Takový scénárista musí mít víc konců už na začátku. A alespoň jeden konec dobrý. A těch konců světa bylo nejmíň šedesát. To by bylo, aby aspoň tři nebyly fajn.

Každý provaz má konec. Tady je. Tak, hezky na něm uděláme smyčku. Že teď není poznat, kde je konec? Kdepak, konec je přesně tam, jak tam visí ten člověk. - Snad jste si nemysleli, že to už chci ukončit? Ale kdež. Jen definuji konec, zatímco vážu květinu. Copak vy neznáte kytici uzlovanou ze saténových provázků? Provázkové kytičky zabalené v celofánu a převázané stužkou, co potěší jako originální dárek, byly v i-receptáři mezi čísly čtyřicet osm a čtyřicet devět. Udobřím si jimi ženu. Tím zvlášť, že v pořadí je kulaté číslo padesát. Safra, kam patří tadyta smyčka? Že provázek má i druhý konec? Ne, nemá, to je začátek. Ale kde je? Tady v tom uzlu. Tak hezky od začátku. Proč se to tady tak utáhlo? Tak znova. Tady je konec, tady začátek, tady se to přeloží, tady utáhne... ne, tak se váže kravata. Tak tudy. Ne, tudy. Tak z druhé strany. Tak naopak. Hergot, kde má to klubko konec?!