Křemíkové srdce

Zeptal jsem se fyzika, jak vypadá srdce robota po infarktu. "Po jakém infarktu?" vytřeštil na mě fyzik oči. "No, jestli tam jsou vidět zajizvení. Na tom křemíku," dodal jsem, když se tvářil pořád nechápavě. "Kdes přišel na to, že má robot srdce?" odpověděl mi fyzik otázkou. "Ty sám jsi mi ukazoval, že umělá inteligence už píše básně, tak pak musí prožívat vášeň, smutek, stres, rány a - zajizvení. A to mě právě zajímá, jestli je to i nějak měřitelné. Třeba na rentgenu nebo magnetické rezonanci..."

"Musím uznat, že tvé dotazy jsou značně originální," pochválil mě fyzik. "Ale zklamu tě, umělá inteligence necítí nic. Tím pádem ani nepotřebuje srdce. Vlastně se ani nejedná o žádnou inteligenci. Jsou to jenom algoritmy, vyhodnocování, algoritmy, vyhodnocování. Pořád dokola. Ovšem milionkrát rychleji, než to dokážeš ty." " Možná i proto, že robotům je všechno jedno..." skočil jsem fyzikovi do řeči, aby pochopil, že rozumím. "Ne, tak to vůbec není," poopravil mě fyzik, "Nemyslí, nevidí, necítí, jenom počítají a počítají. A jenom to, co do nich nasypeš. Nacpi do robota slovník a antologii moderní české poezie a vypadne z něj báseň. O čem je, netuší ani on sám." "Tomu rozumím," zajásal jsem. "Ty robotické básně, co jsem si přečetl, byly
k nerozeznání od těch v ročence." "No vidíš, jak jsi to pěkně pochopil. Na příště si zase nachystej nějaký zajímavý dotaz. A něco hezkého napiš. Ahoj," rozloučil se se mnou fyzik.

Fyzik odešel a já se rozhodl, že tedy něco zkusím napsat. Dost dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak moc vadí, když autor neví o čem píše. Došel jsem k závěru, že je to různé. Autorovi to nevadí vůbec, když tak činí, nakladateli to nevadí, když se to prodává a čtenářům je to jedno, když tomu rozumí po svém. Není to podvod? A není podvod, když píšu o robotech a přitom jim nerozumím?

Rozhodl jsem se, že to podvod není. To bych nemohl napsat fejetony: Strategie a taktika, Jak se co dělá, Homo sapiens. Vlastně bych nemohl napsat nic. Ono by se zase tak moc nestalo. Ale přece jen by mě mrzelo, kdybych nesměl psát ani o tom, co mám rád. Čím víc totiž mám něco rád, tím míň tomu rozumím. Hudba, šachy, ženy... Muž usilující o ženu svého srdce, se dělá lepší než je. Dělá, že tomu rozumí. Trošičku klame. Odpusťme mu to. Ona mu to taky odpustí.

Tak to by bylo. Můžu pokračovat v psaní. Klidně tedy o něčem, čemu nerozumím vůbec.
O muži, který si nechal implantovat do hlavy a do ruky nějaké destičky s křemíkovými spoji. Zrychlilo mu to algoritmy. Mnohonásobně. Dělá to s ním i další věci, ale já vám nepovím jaké. Nerozumím tomu. Je zde mimořádné riziko omylu autora. Autor pak lže čtenářům. Fuj. Alespoň o adventu budu dodržovat novinářskou etiku. Pravdivá fakta: Fyzik, fyzikův teorém, já, robotické básně, muž s destičkou v hlavě. Tak. Stoprocentně pravdivé. A stoprocentně nečitelné. Skoro jako ty básně z ročenky.

I když ani to vůbec nevadí, pokud je tam emoce. Zejména v poezii. Začal jsem závidět robotovi ty milionkrát rychlejší algo-rytmy. Já napíšu jednu básničku a on za tu dobu celou sbírku. I paradoxy, na kterých si trošku zakládám, tam bude mít lepší než já. Emoce od někoho, kdo nic necítí - literární událost roku! Možná, kdybych si nechal implantovat destičku do hlavy, měl bych i zesílené emoce. Jen je pak vyklopit na papír. Ale to pro mě není problém. Pracuji totiž podle zastaralé metody, že emoce musí být pravdivá. Ne vycucaná od sousedů nebo dokonce z elektronky. Příběh prosím, poslužte si. Exotický, mrazivý, spálený sluncem, spálený nenávistí, z dalekých krajů, od výčepu za rohem. Ale ta emoce musí být vaše. Nahou ji tam necháte stát. Mezi řádky. Kdo jí pak uvěří, je váš Čtenář. Robot jich bude mít milión a já jen jednoho... Přišel jsem na geniální řešení. Nechám si implantovat dvě destičky do hlavy! 
A do obou rukou! To se to bude psát.

Jenže je tu ještě to srdce. Robot žádné nemá, a co to moje, se zesílenými emočními algoritmy? Je čas ran, čas adventního očekávání a je i čas zhojení. Jenže já už párkrát zajizvenou tkáň po infarktu viděl. Kašlu na to. Ať si robot strčí literární cenu do křemíkové prdele. Aspoň ověříme pravdivost fyzikova teorému, že nic necítí. Kašlu na destičky v hlavě. Budu myslet na své zdraví neboť mrtvý básník je sice krásné téma, ale musí jím být někdo jiný než já. Proto se příště fyzika zeptám, jestli bych si nemohl nechat implantovat křemíkové srdce. Robot ho nepotřebuje a stejně mám v hrudníku víc místa než v hlavě. Tam už je mozek.