Kudy kam
Kdysi jsem ukončil jednu báseň veršem: Tehdy se utrhne římsa/anebo
srdce,aby našlo/novou cestu ve stěně.
S odstupem od stěny vidím, že je to dost patetické. Ale horám to
nevadí. Tam se to snese. Je otázka, zda
to snese člověk. V té básni jsem tedy nechal toho chudáka viset ve skále
v krajní nepřízni počasí a osudu. Nevěděl kudy kam a jeho život visel na
tom poslední verši. Dost blbé pouto, řekl bych. Jestli to přežil, doufám že si
to nepřečte a nepřijde si to se mnou vyřídit.
Teď visela ve stěně moje žena a taky nevěděla kudy kam.
Naštěstí to byla cvičná lezecká stěna a visela na jistícím laně, tak jsem ji pozoroval v naprostém klidu.
Dokonce musím přiznat, že i s jistou dávkou zadostiučinění. Obvykle to
totiž bývám já, kdo neví kudy kam.
A nemyslím teď šachy, kde jsem si na to už
tak nějak zvykl. Zvykl proto, že jak mi na tom černobílém cvičišti bývá těžko,
tak na bojišti mi pak mělo býti lehko. Je to dokázáno nějakou studií. Já jsem bohužel
ten vzorek, který z ní vyřadili. To jsem vždycky zjistil až pak. Oni vám to neřeknou, abyste hráli dál, i když vám v životě tento adaptační trénink nepomáhá. Ale to nevadí, ono k logickému vyústění nakonec dojde, i když to ústí víte kam.
Vlastně se není čemu divit, když na to jdu logikou a přitom nepropočítám správně ani třítahový mat. Žena ale šachy nehraje vůbec a tyhle potíže nemá. Čím to je? Rozhoduje se intuitivně. Jo, to bude ono! Intuitivní oběť. To je nádhera! Jenže takové vylomeniny procházejí jen těm nejlepším hráčům, u ostatních to končívá krachem. Zaradoval jsem se, že mám takové štěstí, mít za partnerku životního velmistra. Jistě že ano, vždyť Robert Fischer prohlásil, že šachy jsou život, a ten moc dobře věděl kudy. Až tak dobře, že tu neporazitelnou sovětskou mašinerii rozemlel na prášek. Nemožné bylo učiněno jedním člověkem, který položil na lopatky celý systém. Jenže pak sám vůbec nevěděl kam. On to bývá problém, když jste úplně nahoře.
To se ale většiny z nás netýká. Podíval jsem se na ženu.
Stále bojovala s tím převisem. Tady skutečně nebyl problém kam. Člověk se
přece vždycky drápe nahoru. Problém byl kudy. Pochopila to i dcera, která se
snažila poradit. "Vpravo, ještě víc vpravo a nahoru, tam máš stup a pak
dosáhneš i na ten větší chyt, co máš nad sebou, taky napravo, ale míň daleko,
napravo říkám!" stupňovala dcera hlas. Kdyby se zúčastňovala rodinných akcí,
zejména cyklovyjížděk, věděla by, že se dobře míněná rada mine účinkem. Moje žena
bere do důsledku, že dělení na levici a pravici dávno neplatí a tak, když
dojedeme na křižovatku, musím vždycky hlásit:
k pařezu, ke krmelci nebo
k šípku. Žádné vpravo nebo vlevo. I když ani to není vždycky bez potíží.
Po té poslední odbočce popíchaná žena šlapala až domů mlčky. A čím zarputileji
šlapala, tím víc mlčela. Nyní také podezřele dlouho nic neříkala. Usoudil jsem,
že by to mohlo být nedostatkem kyslíku, když už je tak vysoko. Právě se jí
totiž podařilo zdolat ten zrádný převis a stoupala už celkem svižně až úplně ke
stropu. Protože nechci mít hypoxickou ženu, zavolal jsem na ni, ať se mi vrátí
a jen jsem doufal, že to už kudy vědět bude. Když slanila až ke mně, musel jsem
ji pochválit, jak jí to pěkně jde. "Na jednom místě jsem se trochu zasekla,"
odpověděla. "Copak tys to neviděl?" pokračovala podezíravě. "Myslel jsem, že si
ten převis vychutnáváš," odpověděl jsem pohotově. "Pěkně děkuju, takhle se mi
třepaly nohy!" zatřepala mi nohama před obličejem. "A jaks to pak zvládla?" zajímala mě její
metoda, jak se dostat ze svízelné situace. "Vždycky se najde nějaká haluz, po
které se vydrápeš nahoru", mávla rukou a sundala si úvazek. "Měl by sis to taky
zkusit." Podíval jsem se na stěnu. Že by? Do úvazku se mi dvakrát nechce. Pak
jsem si vzpomněl na ty haluze a věděl jsem, že se mi nechce ani nahoru. A
potom, když se třepou nohy mně, tak to zdaleka není
takové, jako když se třepou jí. To je přece jasné.
.
.