Lanterne rouge

Le Tour 2018 je v cíli. Trička jsou rozdána, známe všechny vítěze, všechny hrdiny i poražené. Přesto je tady ještě jeden vítěz. Vítěz a zároveň poražený. Ten, který dojel poslední, ale dokázal celou Tour dokončit.

Dnes se už cyklista, který dojede s červenou lucernou, netěší takové pozornosti jako dříve. Byly doby, kdy byl tento jezdec oslavován téměř stejně jako vítěz celého závodu. Mělo to několik příčin. V prvopočátcích býval tenhle závod skutečně bojem o přežití. Sám zakladatel  a muž vládnoucí železnou rukou itineráři a pravidlům, Henri Desgranges zcela vážně říkal,       že ideální by bylo, kdyby vítěz celého martýria byl zároveň jediným účastníkem, jemuž by se podařilo celý Grand Boucle dokončit. A zároveň už v roce 1905, tedy při třetím ročníku, zavedl pravidlo časového limitu, po jehož překročení byl jezdec diskvalifikován.

Tak bylo běžné, že celou Tour dokázal dokončit jen zlomek startujících. V roce 1904 15 z 88 startujících, v roce 1911 11 ze 67 startujících i později, v roce 1927 39 ze 142 startujících. Poslední muž tedy prokázal podobně obdivuhodnou výkonnost jako vítězové, navíc trpěl více než oni. V cyklistice neplatí jako v jiných sportech, že poslední je nejslabší, ztrácí taháním špice, chytáním úniků, pády nebo jinou smůlou smůlovatou.

Lidé to cítili, a tak byl ten poslední co dokázal dokončit, ověnčen při dojezdu do Paříže Lanterne rouge podle lucerny, která se dávala na poslední vagón osobních vlaků a signalizovala, že nedošlo k rozpojení soupravy. Na Giro d´Italia zase poslední jezdec dostával maglia nera-černý dres. Popularita závodníků, kterým se to podařilo, byla obrovská   a také jim přinášela finanční a kariérní prospěch. V dobách, kdy bylo obtížné se cyklistikou uživit natož zajistit, jim popularita a věhlas červené lucerny umožnila v další sezóně vybírat si závody podle zaměření i startovného.

O titul posledního přeživšího se začaly svádět líté boje, s postupem doby především z taktického hlediska. Romantický pel byl setřen a jak se velké etapové závody měnily, začal se stávat i nedůstojným. V moderní éře tak už o červenou lucernu jezdci ani nestojí. Taky z těch vlaků dávno zmizela.

I když... Letos dojel do Paříže na posledním místě s odstupem čtyři a půl hodiny za vítězem Američan Jason Cradock. Bez bolesti strávil jen první dvě hodiny první etapy. Potom přišel pád, šest stehů na tržnou ránu pod okem a zlomená lopatka. Cradock se rozhodl v závodě pokračovat a motivoval se prohlášením, že za každou etapu, kterou na TdF vydrží, daruje sto dolarů na záchranu velodromu v rodném Houstonu, který byl poničen hurikánem Harvey.

Cradock nakonec dojel až do cíle s červenou lucernou, mezitím se k němu přidali další dárci   a v Paříži bylo už na účtu pro záchranu cyklistického oválu stodevadesátpět tisíc dolarů z potřebných dvěstě tisíc.

Kdyby ale Cradock reprezentoval Českou republiku, nemusel by tak zpátečnicky trpět. U nás v Brně je velodrom taky v dezolátním stavu. Stačí však pozvat premiéra a je to. A žádné opravování. Zbrusu nový stánek cyklistiky bude stát v roce 2022. Už se moc těším.

V době kdy peleton na Tour de France vjel do Alp, vjel jsem taky do hor. Pravda, jen do Beskyd, ale mně to stačilo. Kopřivnický Drtič s převýšením 3800 metrů převážně v terénu není úplně nejlehčí podnik. Taky stovky těch kteří ho chtějí dokončit celého (a zdrtit se úplně) dokončují závod za tmy. Sebezapření jednotlivců, part i partnerských párů, které se na těch kořenech a šutrech nerozpadly a za soumraku zapínají své červené lucerničky a vydávají se do před a předposledních stoupání, je mnohem větší než odhodlání nás, kterým se to podařilo projet ještě pohodlně za světla.