Lásky čas

"První máj je lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas," broukal jsem si nepřesně a jen tak pro sebe úvodní dvojverší slavné básně. Projížděl jsem právě Zamilovaným hájkem, ale pravou příčinou stavu změněného vědomí byly spíše výpary ředidla a barvy. Strávil jsem totiž valnou část víkendu natírám balkónového zábrádlí. Nadýchat se čerstvého vzduchu jsem vyrazil až
v neděli odpoledne. V hájku bylo několik dvojic stejného přívlastku jaký dostal samotný remíz, a ty ten vzduch vydýchaly, proto jsem zamířil dál, kde borový zaváněl háj.

Jak jsem tak tím lesem stoupal, pomalu se mi vracelo kritické myšlení. A to jsou tam vesměs listnáče a smrky. Borovice všeho všudy jen dvě. Když jsem vyjel až nad Útěchov, vzpamatoval jsem natolik, abych mohl učinit střízlivé rozhodnutí. Sjedu do Adamova, svezu se v klidu podél vody, pak si dám zábavný trail Kaštánek a z Bílovic to mám už jen coby kamenem dohodil. To byl rozumný plán.

Jenže do Adamova je to pořád z kopce. Za šest minut sjezdu zvaného Hemzal se člověku vyplaví asi litr a půl adrenalinu a asi tak nějak podobně i endorfinů. Přesně to nevím, protože oblečení jsem měl durch propocené už z toho stoupání předtím, ale míň to nebude, jinak by mě nemohlo napadnout, že si vyjedu ještě na Máchův památník.

To je tak: Já vždycky začátkem května vyrážím uctít tohoto básníka vyjížďkou na jeho památník. Protože to je skutečný velikán, stojí ten pomník úplně na kopci. A celkem správně je i výš než hrad, který se tyčí opodál. A aby ta romantika byla úplná, rozhodl jsem se, že nepojedu standartně, ale po neznačené cestě kroutící se srdcem hvozdu. Navíc se ta cesta jmenuje Dívčí. Mladistvého na ní ale není nic. Patřím k těm, kteří umí ocenit zralou krásu,
a tak jsem zatnul zuby a škobrtal přes ty klacky a šutry dál. Místy to bylo lepší. Tam, kde byl ten kopec tak prudký, že se na něm žádné kameny nedokázaly udržet. Tahleta Dívka mi dávala pěkně zabrat, ale jestli si myslela, že mě odradí lákavými odbočkami vedoucími do náručí nějakých údolí, přepočítala se. Teprve když vás stojí dobytí dívky nadlidské úsilí, to je přece ta pravá romantika, ne?

Tak dál. Třičtvrtě hodiny v kopci a Hubertova studánka nikde. Dostal jsem strach, že jsem ji minul, protože jsem před chvílí dopil poslední zbytek vody. Pomalu jsem se smiřoval s tím, že jsem při dobývání Dívky nehleděl ani napravo ani nalevo, a pramen jsem přehlédl. Když jsem se s tím smířil docela, uviděl jsem studánku. S úlevou jsem zastavil. Zbytečně. Byla vyschlá. Nezbylo než se plahočit dál bez vody. Naštěstí na Máchův památník to bylo už jen kousek. Nahoře jsem se posadil na lavičku, kochal se pohledem na zelené moře pode mnou a jedl svačinku, kterou jsem si doma pečlivě připravil. (Banán s tabletkou hroznového cukru.) Při tom jsem přemýšlel, kde doplním tekutiny. Nezbylo než se ponořit do toho moře směrem k Býčí skále. Bylo to sice pořád z kopce, ale trpěl jsem zas. V nějakém románu jsem četl, že "by pro lásku cedil krev." Nebylo mi tehdy jasné, proč by ji měl cedit, ale teď už to vím. Ostružiny, bodláky a nějaké pichlavé keře, které nevím, jak se jmenují. Napsal jsem klubu českých turistů mail, že ta žlutá turistická značka z Máchova památníku k Býčí skále je už teď alespoň trochu průchodná. V Křtinském potoku jsem ledovou vodou snadno zastavil krvácení. A měl jsem konečně i štěstí. V bahnisku vedle mě se neválelo žádné divoké prase, která se v okolí přemnožila, a tak jsem si dovolil doplnit vodou z jejich potoka svou prázdnou lahev. Tento úspěch mě tak povzbudil, že jsem se s vervou vrhl do stoupání do Babic. Ono mi ani nic jiného nezbývalo. Tohle stoupání je celé po vápencových kamenech, a aby ho člověk zdolal musí ho jet silově. Jenže já už moc sil neměl. To jsem zjistil dost záhy, ale objíždět celý masiv po silnici se mi nechtělo. Poskakoval jsem tedy dál. Na vyhlídce byla lavička a mě hned napadlo, že bych se na ni posadil a dělal, že se kochám výhledem. Jenže to už bych se pak nerozjel. Nakonec jsem se nějak vyškrábal až na zpevněnou cestu a po ní jsem už docela snadno dojel na Alexandrovu rozhlednu. Snadno, protože jsem už jel úplně pomalu a dělal jsem, že sleduju, co kde kvete.

U rozhledny jsem zaparkoval a vylezl nahoru. Všude pode mnou zelené moře. Hmm. Nebude zbytí než se do něj ponořit. Naštěstí sjezd z Babic byl tentokrát prost obtěžujících rostlin
a mně otrnulo. Triumvirát lásky, přírody a endorfinu mi v mozku vybavil ještě jedno slavné jméno. S.K. Neumann. Tak jsem na tu jeho cestu najel a dal ji komplet celou. Tudíž jsem skončil v Bílovicích, jak bylo naplánováno. Jenom při té cestě do Soběšic jsem si poopravil původní názor, že to už je domů, coby kamenem dohodil.

V Soběšicích jsem toho měl už plné zuby, stejně jako Křtinského potoka. Nevadí, teď už ho nepotřebuju. Ledaže...! a zatočil jsem na Kuleho trail. Je to sice ještě malá zajížďka, zato úplně nahoře kvetou petrklíče. Docela mě překvapilo, že už byly odkvetlé. Stěží jsem našel jeden, co odolal zbrklému jaru, utrhl ho a hodil do potoka v lahvi. Tedy, já vím, že se to nesmí, na svou obhajobu uvedu jen "Lásky čas" a to, že E.M. Remarque ve svém slavném románu Tři kamarádi označil za posledního romantika Gottfrieda Lenze jen proto, že jsem v té době ještě nebyl na světě já.

Prokličkoval jsem Kuleho trailem teď už definitivně směrem dolů a skončil tam, odkud jsem před nějakým časem vyjel. A zase jsem měl změněné vědomí. Něco ale bylo jinak. Aha -
v Zamilovaném hájku už vůbec nikdo nebyl. To má být nějaká láska, když nepočkají ani na západ slunce? A protože se tak právě stalo, zapnul jsem blikačky a zamířil nejkratší cestou do cíle. Tento úsek je kratičký a bez pozoruhodností, proto jsem v hospodě čekal ještě dobrých pětadvacet minut než dorazila žena ze cvičení.

"Kde jsi tak dlouho?" přivítal jsem ji a předal promoklý petrklíč. Žena si prohlédla mě
i utopenou rostlinu a zeptala se mě, co jsem vyváděl. "Byl jsem na Mácháči," odbyl jsem vyjížďku jedním slovem. "Tam přece jezdíš až v květnu," namítla. "Ano, ale mění se klima, všechno kvete dřív. Jak jsem to tak pozoroval, myslím, že polibek pod rozkvetlou třešní na prvního máje bude docela problém. Je třeba to udělat dřív!" A hned jsem to taky udělal.

"To je dobře, že jsi tak proaktivní, nezapomněl jsi tedy ani udělat doma všechny ty věci, co měly být hotové už v březnu?" zeptala se mě žena, když se mohla opět nadechnout.

Chvíli jsem přemýšlel, který argument použiji na obhajobu toho, že je hotové jen to zábradlí, ale nakonec jsem hrdě mlčel. Člověku, který přebral žezlo po Gottfriedu Lenzovi, by takové maličkosti měly být automaticky prominuty. Zvlášť je-li lásky čas. No ne?