Ledňáček etc.

Minulý týden jste mohli, díky tomu jak skvěle se vyznám v ornitologii, vzdělat se této létající části zoologie. Moje paní si to nemyslí. Naopak si myslí, že se nemají vytrhávat stránky z knihy. A demonstrovat na útržcích z kapesního atlasu ptáků z roku 1978 svou misantropii už vůbec ne. "Lidi si přečtou, že nemáš rád lidi. Kdo myslíš, že tě pak bude číst příště?" zeptala se mě. Aha... Hm... To ovšem mění situaci.

Není pravdou, že bych neměl rád lidi. Já mám rád lidi. A ještě víc je mám rád, když nejsou poblíž. A taky se poctivě snažím nalézat na nich to hezké. Je to ale čím dál tím těžší. I když si odmyslím všechny ty Šplhavce, Trubkonosé, Velkozobé, Dutohlavé a Hrabavé. I když jako noční pták žijící samotářským způsobem života (a neusilující o žádné teplé a vysoko položené hnízdo), se nemusím stýkat, s kým nechci. A naopak mohu, s kým chci. Klidně i s nějakými úplně obyčejnými ptáky. Třeba takový Kos. Jenže ten zpívá v dešti a šílený je. Kdo chce moknout s šílencem? Co jeho bratranec drozd? Ten nezpívá. Škube žížaly z drnů bez ohledu na slib z Matoušova evangelia. Fuj, žížaly.

Nastala chvíle, kdy naději skoro jsem pustil po vánku. A v podvečerním horkém tichu nepřetržitý skřípot skřivánků. Mám rád hudbu. Ale pěvci jsou dnes příliš početný řád. Kdejaká vrána prohlašuje se za pěvce. To mě nebaví. To je lepší naslouchat prázdnotě. Pomalu
a v tichu. Obklopuje mne. Ne jako padající bílý sníh nebo stoupající temná voda. Ale jako pták, který nevolá a pak znova nevolá mé zapomenuté jméno...

Takže skutečně budu zapomenut. A jak tvrdí má paní, bude to hned příští týden. Nevadí. Když se přitom zapomene i na mé hříchy a selhání. A tak rychle, než se tak stane, přiznám se
k dalšímu z nich. Bylo to kdysi za dávných časů. Spatřil jsem Červenku, když se honila
s měsícem trávou. Její hruď je plná krve... Hned jsem se zamiloval. Uměla taky drtit svoji duši na kaši z ostružin a mrazu. Lekl jsem se. Vstávala časně ráno a pak vylétala nad horou. Nikdy jsem si nepřivstal. Nikdy jsem jí to neřekl.

Ještě za dávnějších časů byla mi dána milost spatřit ledňáčka. Bylo to kousek za Hálovým mlýnem a bylo to tak dávno, že si nemohu vybavit ani jeho let ani barvy. Zůstal jen pocit. Jako by mi ryba, která se mu snažila uniknout, proskočila srdcem. Poranění srdce bývají vážná. Zůstal jsem ležet a rodiče mi koupili knihu Rybaříci na modré zátoce. Nepamatuji se, kdo ji napsal, ale ty ledňáčky si pamatuju. Byli krásní a milovali se. Tak moc, až se jim narodili malí ledňáčci. Velcí ledňáčkové pro ně lovili drobné třpytivé rybky, které už mi neproskakovaly srdcem, ale mizely v útrobách hladových ledňáčků. Pak přišla zima a zátoka zamrzla. Hned potom přišel i hlad. Bylo mi ledňáčků líto. Zase už nevím, jak to dopadlo, ale tohle si pamatuju a musím proto přiznat, že jsem byl povrchní a krutě nespravedlivý. Že se mi líbilo jen to, co pěkně vypadalo. A toho mi pak bylo i líto. Nebo sebe, že to nemám. Zato těch mrtvých rybek ani trochu.

Chtěl jsem mnohokrát zjistit, jestli jsem tak povrchní pořád. - Ouha! Ted´ jsem si uvědomil, že tuto středu se přiznávám. Takže znovu po pravdě. Chtěl jsem mnohokrát zažít znovu ten pocit, když ryba proskakuje srdcem. Ovšem to by bylo potřeba někde narazit na ledňáčka. Nikdy se mi to už nepoštěstilo. A to jsem se toulával leckdes. Končím tedy s přiznáváním. Autor sice má být upřímný, ale taky nemá říkat úplně všechno. Takže jsem vám v tomto fejetonu úmyslně zamlčel, které stránky byly zase vytrženy, a které útržky patří k jaké básni. A jaká báseň patří
k jakému básníkovi.

Já vím, poznat skryté, je stejně těžké jako najít ledňáčka, který se přede mnou ukrývá. Ale kdo ví. Ono platí jak komu. Kolega a kamarád Zdeněk jezdívá do Potštejna. Než si pochutná na produkci z tamního minipivovaru Clock, projde se údolím Divoké Orlice. Ledňáčky tam potkává celkem pravidelně. A to je nijak nevyhledává a chodí tam víceméně jen proto, aby dostal ještě větší žízeň. Vypravil jsem se tam taky. Dokonce dvakrát. Žádného ledňáčka jsem neviděl. Srdcem mi taky nic neproskočilo. Jenom pár piv hrdlem. A tak jsem v Potštejně zjistil, že rovni jsme si jenom v žízni. A všude jinde je to krutě nespravedlivé. Jestli potkáme ledňáčka nebo červenku nebo nic. Kdo si nás přečte. A jak. Náhoda. Náhoda, která je kluzká jako malá třpytivá rybka. Nebo osud, který nás škube jako Drozd ty žížaly.