Lepidlo

Bác! A hrneček byl na zemi. Myslel jsem, že je po něm, ale přežil to. Bohužel s trvalými následky. A věci, které přežijí s trvalými následky, končí v Eldéence. Ta jejich se jmenuje Odpadkový koš. Jenže já mám tenhle hrneček rád, takže jsem se rozhodl, že ho vyléčím.

Kurativní přístup bude v tomto případě spočívat v přilepení uraženého ucha, rozhodl jsem. Pečlivě jsem před operací hrneček i ouško umyl, osušil a šel hledat lepidlo. Našel jsem dvě. Jedno bylo vyschlé a u druhého nebylo vůbec jasné, na co je. Udělal jsem s ním proto pokus
a zjistil jsem, že papír to slepí obstojně, dřevo nedobře a plast zcela nedostatečně. Háček
v koupelně, který před měsícem odpadnul a ležel na umyvadle jako němá výčitka mé domácí nečinnosti, zprvu držel pěkně. Má radost, že dnes budu pochválen za to, jak se pěkně starám o domácnost, trvala do chvíle, než jsem na háček pověsil ručník. Poroučeli se k zemi oba. Háček i ručník. Chtěl jsem je sebrat a přitom zjistil, že úplně nejlíp toto lepidlo lepí prsty. A tak jsem šel do sklepa hledat ředidlo.

Když se mi podařilo oddělit všechny články prstů tak, že byly zase pěkně samostatné, vzpomněl jsem si, že mám netrpělivé děti, a ty proto používají na všechno vteřinové lepidlo. Našel jsem ho přilepené na synově psacím stole, a tak jsem musel zase pro ředidlo. Odstranil jsem lepidlo ze stolu i s kusem dýhy. Nevadí, aspoň tohle lepidlo pořádně drží a ten stůl pak taky zalepím. Pro jistotu jsem ale zase udělal pokus s háčkem. Ověřil jsem při něm, že přísloví, práce kvapná málo platná, pořád platí. Háček se okamžitě přilepil a udržel dokonce i malý ručník. Bohužel jen několik málo desítek vteřin. Pak se všechno zase poroučelo na zem. Alespoň už vím, proč se tohle lepidlo jmenuje vteřinové. Co teď? Nechám-li vše v tomto stavu, budu muset večer lepit nejen předměty, ale i rozklížený manželský soulad. Vyrazil jsem tedy koupit pořádné lepidlo.

Zvolil jsem obchod Domácí potřeby, protože jsem potřeboval slepit předměty běžně užívané
v domácnosti a po cestě přemýšlel, co všechno je ještě doma potřeba slepit. Vzpomněl jsem si, že mi trochu uchází zadní kolo a šel napřed do cykloprodejny. Koupil jsem si tmel na galusku a šel do těch potřeb. Vstoupil jsem a vyjmenoval prodavačce, co všechno potřebuju zalepit. "To bude těžké," vzdychla ta paní za pultem, "nějaká lepidla tu máme," dodala
a zmizela pod tím pultem. Za několik minut se opět vynořila a s ní dvě zaprášené tuby. Menší
a větší. "Tohle je za devadesát a tohle za stotřicet," řekla prodavačka, když popadla dech. Moc se mi to nezdálo. To větší lepidlo vypadalo jako to, co jsem našel doma, a ani to menší příliš důvěry nebudilo. "Bude to držet?" zeptal jsem se nedůvěřivě. "No, tu dýhu na stole by mohlo. Ale pro jistotu bych tam dala květináč," poradila mi prodavačka a pokrčila rameny. Taky jsem pokrčil rameny. "To vážně neexistuje lepidlo, co by dokázalo slepit hrneček?" zeptal jsem se po chvíli ticha. "Víte, dneska si lidi spíš koupí novej. No, něco spravovat, to se nevyplatí," dodala prodavačka, když viděla můj nerozhodný výraz. Vzpomněl jsem si na několik opravářů, kteří k nám přijeli kvůli závadám na různých spotřebičích. Neopravovali ovšem nic. Vždycky jenom vyměnili vadný díl. Případně celý spotřebič. Musel jsem dát prodavačce za pravdu, přesto jsem se nehodlal vzdát. "Víte já mám ten hrneček dost rád," řekl jsem výmluvně
a udělal smutné oči. "No, máme ještě tohle," pravila prodavačka a zalovila pod pultem.
"A bude to držet?" zeptal jsem se znovu. "Jo, držet to bude, když máte ten hrneček tak moc rád," odpověděla prodavačka a otočila tubu cenovkou nahoru. Ten zázrak stál šestsetčtrnáct korun českých. Poškrábal jsem se na hlavě. "Vidíte, říkala jsem vám, že se to nevyplatí," zapíchla prodavačka prst do té neuvěřitelné sumy a pokračovala: "Na tyhle nové háčky na ručníky nepotřebujete lepidlo. Mají lepítko z pěny a tím to normálně přicucnete na kachlíčky. Sice to za pár týdnů upadne, ale to si koupíte nový. Čtyři kusy plus dva náhradní zdarma. Všechno za třicet korun. A hrneček máme taky pěknej. Tamten s tím růžovým slonem.
Za osmdesát."

Konsternovaně jsem položil do tašky háčky s pěnovou přísavkou, položil na pult třicet korun, opakovaně odmítl růžového slona a odešel domů. Když jsem se poněkud vzpamatoval, zjistil jsem, že mám půldruhé hodiny na opravu všech napáchaných škod. Abych dal alespoň něco do pořádku, zašel jsem do sklepa, uklidil ředidlo a zalepil galusku na kole. Povzbuzen úspěchem, přicucnul jsem háček na zeď v koupelně a pověsil na něj ručník. Světe div se, drželo to. Připadal jsem si jako hodinový manžel a šel jsem spravit ten stůl. Vzpomněl jsem si na radu paní z domácích potřeb, že dneska se už nic neslepuje a ten kus dřeva položil přesně na místo, z něhož se odštípnul. Pěkně mi to tam pasovalo. Ale nedrželo to. Zamyslel jsem se
a zatížil to místo knihou. Výborně. Takhle to vydrží i desetkrát déle než ty háčky. Můj syn totiž vůbec nečte.

Sešel jsem z dětského pokoje do kuchyně a uviděl na lince hrneček s amputovaným ouškem. Na mysli mi vytanula báseň Vodník od Karla Jaromíra Erbena. /Dvě věci tu v krvi leží/mráz po těle hrůzou běží /dětská hlava bez tělíčka/a tělíčko bez hlavy/ Taky jsem se otřásl hrůzou
a rychle jsem otevřel odpadkový koš. A pak jsem se zastyděl. Ubohých šestsetčtrnáct korun mně bylo líto. Klidně bych zahodil dlouholetý vztah. Položil jsem hrneček i ouško na stůl. Díval jsem se na ně a pak jsem si na tom místě představil růžového slona. Znovu jsem se otřásl hrůzou. Taky mě napadlo, že lidi dnes mění partnery lehčeji než spotřebiče. Stojí to mnohem míň než šestsetčtrnáct korun. Zatím. Stojí to leckdy jen pár slov. Ono je to mnohem lehčí, než lepit nakřáplý vztah. Nebo něco napravit.

A tak jsem zase zašel do sklepa, vytáhl ten tmel na galusky a trochu ho kápnul na ouško a na místa, kde se odlomilo. Pak jsem vzal průhlednou izolepu na lepení vánočních balíčků a tu dvojitou zlomeninu pečlivě zafixoval. Pak jsem si do toho hrníčku uvařil kafe a otevřel notebook. Napil jsem se a začal psát nadpis. Bude se to jmenovat Lepidlo...