Lodní deník

Každý kapitán musí vést lodní deník. A to, i když nemá žádnou loď. I když nikdy žádným kapitánem není a nebude. Stačí, když se tak cítí. Když je člověk mladý a pošetilý, tak takové pocity mívá. Stojí na molu lipenské přehrady, slunce zapadá za obzor, kapitán má kolem krku místo šerpy ruce krásné dívky a loď, ta jistě brzy připluje a odveze je daleko, předaleko.

Odpusťme mladému snílkovi pocit nesmrtelnosti a potřebu psát si deník. Ostatně toho záhy zanechal. Bylo to příliš banální. A to, co nebylo, nehodí se k publikování. Ano, až tak byl snílek naivní, že si to myslel. Dnes už si to nemyslí, ani že je nesmrtelný, ale je pozdě. Nestal se kapitánem, už se jím ani nestane, ostatně po tom netouží. Toho, že ho odveze nějaká loď do neznáma, se spíš děsí. Je toho víc, co ho děsí. Třeba deníky, které psali jiní. Jak zestárl, už toho tolik neunese, a tak některé nedočetl. Kniha má několik set stran a jmenuje se Celý život. A co je nejtěžší, ne z radosti, ale ze zranění rodilo se toto psaní, jak uvádí sám autor. Deníkové záznamy básníka a překladatele Jana Zábrany vyšly před dvaceti lety. Kapituloval jsem před tímto kalibrem, ale napadlo mě, že jako kontrapunkt by mohl vyjít deník nezaložený na bolesti, ale na potěšení. Že bych to přece jen zkusil?

Pondělí 12.4. 6:30h. Zvlášť silně si uvědomuji, že nejsem nesmrtelný. Taky, že nebudu psát o bolesti a tak ráno přeskočíme. Rovnou do práce. Potěšujícího dnes není nic. Nevadí, vyčkáme do pozitivního bodu. Á už je tady. Oběd. Po půl roce nikoli studený z krabičky na koleně, ale ohřívaný v jídelně. Ta kolínka raději taky přeskočím. Srdce na smetaně taky. Odpoledne. Jdu domů. Bolí mě kolínka a u srdíčka, ale o tom nesmím psát. Všechno je zavřené, kde je něco pozitivního? Hele, okýnko. Ležák. Ještě jeden ležák. Hned se jde o něco lépe. Konečně doma. Nikde nikdo. Jen v lednici ležák. Ten si ale už nedám. To bych usnul. Ale mám hlad, že bych snědl i studená kolínka. Heršvec, kdy někdo přijde? Konečně. Přichází má drahá. A s ní samá pozitiva. To se to bude psát deník. Uvidíte. "Nedáme si pivo? Já mám hroznou žízeň," říká drahá. "Tak jo," říkám já a otevírám dva ležáky. "Já jsem tak unavená, nepůjdeme se na chvíli natáhnout?" Říká zase ona. "Tak jo," já zas na to. Chrrrrr. Chrrrrr. Tak to by bylo pondělí.

Úterý - ráno přeskakujeme, dopoledne přeskakujeme, přeskakujeme všechno a už jsme u okénka. Ležák. Druhý ležák - už je to trochu stereotypní, a tu mě napadá, jak zabiju dvě mouchy jednou ranou. Navštívím uměleckého gurua. Bude změna v programu a ještě mi poradí s deníkem.

Guru byl doma a hned mi nabídl ležák. Na oplátku jsem mu dal přečíst svůj deník. "Co budeš psát ve středu?" zeptal se guru, když prostudoval zápisky. "Asi to, co v pondělí," pokrčil jsem rameny. "A ve čtvrtek?" "Plynule navážu na středu," rozhodl jsem se. "Velmi nápadité," pochválil mě guru, "pokud chceš v tomto duchu pokračovat dál, chybí ti tam základní věc."  "A to má být co?" nechápal jsem, protože guru zásadně nedává polopatistické rady. "Přítel vzdychnul, "pokud chceš psát na jedno brdo a zároveň chceš, aby to někdo četl, musíš tam dát sex." "Sex?" pořád jsem nechápal. "No jistěže sex. To je jediné, co lidi baví pořád dokola. Nemáš tam žádný sex," vrátil mi guru deník. "Ale já mám sex," bránil jsem se. "Manželský se nepočítá," a protože víc už mi umělecké médium neprozradilo, šel jsem domů. Cestou jsem se jen jednou zastavil u okénka. Minul jsem sice také dva vykřičené domy, ale deník nebude. Deníky jsou pro mladé kapitány. A z toho mi zbylo jen snílkovství a naivita.

Tak jsem i podruhé ztroskotal hned po vyplutí. Ale přišel jsem na to, proč. Aby měl deník úspěch, musí být založený na něčem úplně jiném, než je bolest nebo potěšení. Deník zrozený z touhy po penězích, z ambicí po moci a z přesvědčení o vlastní nadřazenosti, ten je zrovna ztělesněním úspěchu. Faltýnkův Diář rezonuje společností mnohem víc než Zábranovy deníky, když před dvaceti lety vyšly. Navíc Jaroslav Faltýnek není vůbec zahořklý jako Zábrana. Je také velice skromný, rozhovory na téma deníku poskytuje velmi nerad, ale z těch útržků jasně plyne, že deník rozhodně nikdy neplánoval vydat.

Ještě, že máme tak osvíceného novináře Janka Kroupu, který má dar jasně rozpoznat zásadní literární dílo a vydává Diář na pokračování. Díky tomu stane se Diář úhelným kamenem této literární formy a povinnou četbou. Motivy, na jejichž základě vznikl, jsou zcela zásadní, a mají-li vhodné společenské podhoubí, vznikají pak další a další deníky. Zmařených životů.

Jen těch deset procent jako provize se mi zdá nadsazených. Začínající autor má obvykle pět, maximálně sedm.