Matematika pro život

Učené spory o tom, jaké místo má zabírat výuka matematiky v našem vzdělávacím systému, vedou se od mých vlastních školních let. Tím intenzivněji, čím méně se do té školy chodí. Dávno bych se tím přestal zabývat, nebýt toho, že za mnou přišla dcera, že potřebuje vypočítat nějaký příklad. Napřed jsem se zeptal, k čemu je to dobré, když mají dva roky prázdnin. Pravda je, že jsem tak zeptal proto, že mně nebylo jasné k čemu vůbec takový nemožný příklad je, ani to, jak se počítá. Dcera odešla s nepořízenou a já zavolal fyzikovi. Nadiktoval jsem mu zadání příkladu. Chvíli bylo ticho a já ho nerušil, protože sám nemám rád, když na mě někdo mluví, když píšu, nebudu tedy rušit fyzika při počítání. Musela to být docela námaha, protože jsem zřetelně slyšel, jak při propočtech funí. Po čtvrt hodině mě to vzdychání přestalo bavit a ukončil jsem hovor. Napsal jsem jen SMS, aby mi poslal postup řešení. Až to bude mít.

Už jsem pomalu usínal, když mi zapípal telefon. Byla tam zpráva od fyzika. Stálo na ní:
Řešení máš v mailu, tvůj mobil na to nemá dostatečnou paměť. Tvá dcera hodlá pokračovat ve studiu technickým oborem? Pěkné, ale teoretická matematika není možná úplně to pravé...

A tak jsem se dostal do té debaty, jak by měla výuka matematiky vypadat. Ano, něco, co lze uplatnit v praxi. Tedy matematika aplikovaná. Jenže jen co ji jeden ten propagační vědec začal obhajovat, zhrozil jsem se. Tohle, že má být aplikovaná matematika?! Vždyť tohle využije leda nějaký technik. Představil jsem si svou dceru a rozesmál se. Pak jsem si představil sebe
a zamračil se. Ani tento příklad bych nevypočítal. Nevadí, třeba někde najdu osvíceného učitele-matematika, který dává příklady, které nám dají něco do života. (A které spočítám.)

Nebudu vás nudit matematickými koncepty, teoriemi ani učebnicemi. Nenašel jsem nic použitelného. A proto jsem se rozhodl, že pro své děti (a vlastně i pro vás) vytvořím vlastní koncepci. Můj kurz, matematika pro život, je vhodný pro všechny, kteří umí napočítat do pěti. Ted´ se tváříte, že neumíte, ale přesto směle čtěte dál. Slibuji, že test na konci nebude.

Začneme jednoduchou rovnicí. Tu by měl každý zvládnout co nejdříve. Je to prostá rovnice má dáti = dal. Tuto rovnici osvojil jsem si kdysi prostým rukoudáním. Když si totéž osvojí
i vaše protistrana, nemusíte se potom otravovat s matematikou vyšší, kde již tato prostá rovnice stane se komplikovanou skrze podmínky. Těmi podmínkami jsou, čas, upomínky, úroky a podobně. Někdy musíte i vytýkat. A takové postávání před závorkami není nic příjemného. Tak, když jste zvládli tuto jednoduchou rovnici, určitě svedete i zkoušku. Dělá se to tak, že vyrovnáte má dáti a toho, kdo vám dal, pozvete ještě třeba na pivo, nebo na večeři. To většinou podle pohlaví, ale dnes se to tak přísně nebere, tak stačí dle uvážení. Vidíte, jak je to pořád lehké. Ale pozor, platí všeho s mírou. Nepouštět se do vysoké matematiky. To je pak na jedné straně rovnice číslo, které si neumíte ani představit. Třeba... třeba půl bilionu. (píšu slovy, protože tolik nul se do fejetonu nevejde.) Takže na jedné straně je půl bilionu od občanů, a aby se to vyrovnalo, zaplatí to zase ti občané. Že to není žádná rovnice? Výborně, jste bystří. Je to nerovnice! A rovnou s velikananánským zobáčkem. Zobák musí být tak obří, aby se tam vešla všechna zdůvodnění, proč nám všem dal někdo za úkol tak velikou nerovnici.

Vůbec, na nerovnice si dávejte pozor. Tak třeba takový akciový fond. Zkrachuje. Vše, co
v něm zbude, rozdělí se mezi věřitele rovným dílem. Tak to přece stojí v zadání. A dělit rovným dílem to máte v malíčku. Jako když upečete koláč a v tu ránu jsou všichni v kuchyni. Dělíte rovným dílem, protože kdyby ne, byl by pláč nebo hádky. To přece umíte a co tedy jde? O to, že někdo byl v kuchyni už dřív a uždiboval. A kdyby jen uždiboval. Takže je tu zase nerovnice. A ještě něco. Stejně jako rovnici ani nerovnici nelze dělit nulou!

Teď, bez koláče, je už vám to úplně jasné, tak si dáme něco těžšího. Rovnice kvadratické! Ideálně se těžší věci vysvětlují na příkladu. Tak třeba: Máme na jedné straně nějakou minoritu a na druhé zase většinu. Tak abychom to vyrovnali, minorita umocňuje se dobrem a majorita odmocní se zlem. Dobro, jako jakási konstanta, je teď vždycky výsadou menšiny. Jestli to nepovede zase k nějaké nerovnici a jestli tyto kvadratické rovnice neodvozují se spíše z toho, že se blbne na kvadrát, vám nepovím. Vypočítejte si to za domácí úkol. Když jsem vám odpustil ten test. Vidíte, test! Ten si dáme příští týden.