Melancholická procházka

Počasí nyní k tomu vybízí. Avšak nejen to. Navštívil jsem autorské čtení básníka Petra Hrušky a ihned po ukončení produkce jsem sešlost opustil, rozhodnut neředit si zážitek neformální diskusí a pivem. Zkrátka jsem se chtěl projít, že o vyslechnutém budu v klidu přemýšlet. To bych ovšem nesměl narazit na světelný smog. Což o to, ten jsem už naučil ignorovat, ale světelný poutač s reklamou na literaturu a ještě na tak exponovaném místě jako je Česká v Brně, mě přece jen překvapil.
Karin Babinská – Čarodějky - stálo tam. A pod tím menším písmem verš: Tak jako existuje den, existuje i noc. Musí to být verš, co by to bylo jiného, když tomu nerozumím. Chvíli jsem tam stál a stál bych tam možná dodnes nebo než by odnesli ten poutač, kdyby nepochopení nepřekryl jiný verš. Vybavil jsem si jej poměrně snadno, protože zazněl na tom čtení. Takto: Poutač před lednovým supermarketem – Anděl v akci. Tomu rozumím, řekl jsem si a mohl tak pokračovat v chůzi.

Šel jsem dál, a protože poezie je spojená s asociací hned mě napadlo: Před prosincovým supermarketem – Malování na koule za 35.- Kč. Dobře, já se přiznám, že jsem to prachsprostě opsal. Avšak nikoli od Petra Hrušky, ale takhle přesně to loni na tom předvánočním stánku před supermarketem stálo. A že to není žádný verš, ale přízemní a laciný vtip? Zase se klidně přiznám, jsem přízemní člověk, nevěřím na metafyzickou sbíhavost jako Ondřej Hložek. A kdeže mám tu melancholii? Ano, pokračoval jsem pak přes Obilní trh a Špilberk, ale tom nenapíšu nic, to už je v Melancholických procházkách Ivana Blatného.

Šel jsem dál, a jediné, co mě napadlo, jestli se taky nezblázním, a jak k tomu mám daleko. Jisté bylo jen, že domů to mám dál, ponořil jsem tedy se raději do minulosti. Bylo to docela lehké, protože místy kudy jsem zrovna procházel, procházel jsem i před pětatřiceti lety. Domů to tenkrát bylo blíž, táhlo ze mě víno a smutek a ne pivo a marnost, jen listí a havrani byli stejní. V šestnácti je člověk krásně smutný, dneska to není ono. I to víno jsem pil, ne že by mi kdovíjak chutnalo, ale jít na dvě deci a větrník dává větší šanci na polibek, než když se jde na pivo a klobásu. A když zůstala šance nevyužita, došlo na melancholickou procházku domů.

Šel jsem a vůbec netušil, že mi na cestu svítí básník. Tenkrát totiž byly brněnské výkopy osvětleny petrolejkami a ty rozsvěcoval Zdeněk Rotrekl. Režim nepohodlnému básníkovi dokonce vymyslel zcela novou profesi: Osvětlovač brněnských výkopů. Já ovšem Rotrekla neznal, znal jsem jenom Nohavicu, ne že by mi kdovíjak chutnal, ale znaly ho všechny dívky a citovat Nohavicu znamenalo zase větší šanci na polibek.

Dneska tudy opět jdu a vím už leccos o šancích a znám i Rotrekla, a tak vím, že někteří básníci pohánějí soukolí přízně a jiní do něj sypou písek. Těch druhých je víc. Pochopitelně, protože medaili může získat jen vítěz. Taky těch nevyužitých šancí je víc.

A tak jdu dál a zas kopu penaltu a už když se rozbíhám, vím, že moje knížka a moje jméno na žádném poutači nikdy nebude. Zaplaťpánbůh za nevyužité šance. Z melancholického zadumání mě vytrhuje jakýsi křik: Zařízení! Aspoň trefuj zařízení!