Meloun

Úvodník mohl by být úplně stejný jako minulý týden. Vedro k zalknutí a v lavicích sedí stále titíž lidé jako dřív. Nedejte se zmást, že vypadají jinak, jsou to pořád ti stejní. Vešel jsem do hospody a zhodnotil situaci. No samozřejmě. A ještě vedli ty samé řeči jako před týdnem. (Nedejte se zmást, že řeči často vypadají jako nové. Nový mají leda nátěr, protože vždycky je potřeba někoho natřít, aby nebyla vidět vlastní špína, ale jinak jsou to pořád ty samé řeči.)

My, vulgus profanum z Boženky, nejsme o nic lepší. V lavicích seděla tatáž sestava jako minule, jen se posunuli k největšímu stolu přímo před pípu. Usedl jsem na poslední volné místo na kraji, zato jak jsem záhy zjistil, přímo doprostřed dalšího dílu nekonečného seriálu    o zavodňování.

"Do pitného režimu nespadají jenom nápoje, voda je i v potravinách," vzal si kdosi slovo. "Takže si mám dát dneska tři bifteky? Nebo radši koleno? Než to sním, tak vypotím víc vody, než tam je," zněla pochybovačná odpověď. "Dej si párky od Babiše," poradil mu někdo,        "to možná zůstaneš v kladných číslech." "Myslel jsem ovoce," ohradil se trochu uraženě první diskutér. "Já mám na zahradě fůru jablek. Nechcete si někdo natrhat?" snažil se zbavit nadbytečné úrody jiný. "Já bych si možná nějaký vzal, ale musel bys mně je natrhat sám, já už nikam nelezu, stačí mi to šplhání po střeše," ozval se soused. "Výbornej nápad. Dej si osum jablek a tři piva. Dávej pozor, abys s tý střechy neuletěl," přiletělo naopak varování z druhé části stolu. "Proč? Já jsem na střeše přivázanej," nechápal soused. "Tím hůř, budeš se tam vznášet jak balónek na pouti, jak budeš vzdutej," vysvětlil mu znalec kvasných procesů. "Jabka jsou na prd, lepší ovoce je meloun, páč je v něm 93 procent vody," snažil se uplatnit své znalosti ze základní školy další zavodňovač. "To je pravda, až na to, že meloun není ovoce," vznesl výhradu znalec botaniky. "Jo? A co to teda je?" "Zelenina," zněla klidná odpověď. Tím byl ovšem klidu konec.

"Zelenina?!" vykřikl někdo. "Co je to za blbost? Meloun je ovoce, to je jasný i absolventu pomocný školy." "Meloun, čeleď tykvovité, pro ty co maj IQ tykve," zašermoval chytrým telefonem s vygooglenou stránkou o melounech absolventovi před obličejem botanik. Rozpoutala se vášnivá polemika zpochybňující celý klasifikační systém vyšších rostlin. Přestal jsem to sledovat, protože mi bylo jasné, jak to skončí.

Společnost je hluboce rozdělena na dva nesmiřitelné tábory, a protože, jak již bylo uvedeno výše, my co zasedáme ve sněmovně na Božence, nejsme o nic lepší, věděl jsem, že ovocnáři a zelináři brzy začnou svými oblíbenými plody po sobě metat. Přesunul jsem se proto raději   k výčepu, kde už jsem zaslechl jen útržky diskuse jako: "Ty máš hlavu jak meloun, taky tak vodnatelnou. "Zato ty sám celej seš meloun, akorát ne vodní ale pivní."

To, že jsem se hádky odmítl zúčastnit, mi vůbec nepomohlo. Byl jsem nazván alibistou, zbabělcem a oportunistou. Ale slouží jim ke cti, že mě nikdo nenazval ožralou ožralým a zlodějem zlodějským.

Když hluk v lavicích dosáhl už dost nepříjemné intenzity, zasáhl Tomáš. Otočil ventilátor směrem od pípy a několikrát do něj stříkl vodu z rozprašovače. Konečně jsem pochopil proč tu ten rosič má, když v hospodě není ani jedna kytka. Stál jsem poblíž a dostal jsem tak pěknou spršku. Normálně bych to kvitoval s nevolí, ale v tom vedru to bylo krásně osvěžující. Taky ostatní si libovali a dokonce se přestali hádat. Zazněly i požadavky o opakované rosení. Tomáš jim vyhověl, pak se zamyslel a něco kutil na ventilátoru. Když poodstoupil, viděli jsme tu změnu. Na ventilátoru byla přilepená cedulka na níž stálo: Gesichtspritz 1.-

"Tak on chce na tom vedru vydělávat dvakrát!" ozval se nesouhlasný výkřik a další následovaly. Zahradníci ztratili o zpoplatněnou službu zájem a začali se zase věnovat svým melounům. Nebo možná něčemu úplně jinému. Nevím, protože jsem je přestal poslouchat úplně. Investoval jsem do rosení obličeje celé tři koruny a to mi stačilo k tomu, že jsem na chvíli zavřel oči a zasnil jsem se.

Zdálo se mi, že ležím na lehátku, popíjím si ležák, (to jsem činil i v reálu, abych podpořil věrohodnost té iluze) odkládám knihu a propadám se do sladké polodřímoty. Občas na mě dopadne pár kapek z nedalekého bazénu. Výkřiky dětí dovádějících ve vlnách slyším z veliké dálky. Mezi šuměním vln jen stěží rozeznávám pár slov. "Já ti dám meloun, vole!" Sahám po melounu. Ochutnám. Je sladký a osvěžující. Jak dlouho já neměl meloun? Vychutnávám si tu dobrotu. V ústech mi uvázne pecka pochybností. Není to příliš dokonalé? Prober se! Odmítám a plivu pecku do bazénu. Dál se oddávám rozkoši. Sladká šťáva mi teče po bradě. Najednou mě vyruší nepříjemný pisklavý zvuk. Jde to z klubu zasedajícího vlevo od hlučných pěstitelů. Taky se chtějí slyšet a jejich bzučení se stává nesnesitelným a úplně mě probírá. Uvažuju, jestli mám zasáhnout a nenápadně pootočit ventilátor.

Je to zbytečné. Jednu vosu člověk zaplácne a přiletí dvě další. Schovat se před nimi taky moc nedá. V Česku holt máme obzvlášť závistivé vosy a není před nimi úniku. Dá se jenom rychle dojíst meloun, utřít si bradu, sklapnout lehátko a dělat jakoby nic.