Modelem

Ano, stal jsem se modelem. Teď si myslíte, že mi už úplně přeskočilo. Ne, nepřestávejte číst dál, úplně ještě ne. Samozřejmě, že modelem jsem se stal nedobrovolně. Že je to přesto zhola nepravděpodobné? Ano, ale kdo by si před dvěma lety pomyslel, že bude běhat po lese s náhubkem jako pes. Ale máme být rádi, že to vůbec smíme, psi musí být na vodítku. Našim vodítkem je jen epidemiologický plán, který se operativně mění, podle parametrů pandemie.

Tohle říkali politici. Taky říkali, že kadeřnictví musí zůstat zavřená a chlubili se novými sestřihy a účesy. Jen já byl stále zarostlejší. Má paní mi domluvila nějakou ilegální kadeřnici, ale já to odmítl. Za nelegální služby se dost platí, a když jsem si spočítal, kolik ušetřím za holiče za rok, oznámil jsem své ženě, že si nechám narůst dlouhé vlasy. Jako kdysi. "Nikdy to nebude jako kdysi," opáčila na to ona. To mě zneklidnilo natolik, že jsem okamžitě chtěl vědět, jak to myslí, a když jsem byl několikrát ubezpečen, že jde opravdu jen o vlasy, odešel jsem je prozkoumat do koupelny. Pleš jsem sice ještě nenašel, ale došlo mi, že v této řece už podruhé vlajku svých vlasů zavlát nenechám. Vzdychl jsem a nastartoval strojek, který mám na zastřihování vousů a přiložil ho k hlavě jako pistoli. "Co to děláš, zbláznil ses?" otevřely se dveře do koupelny. "Sestřih nula šest," zamával jsem strojkem. "Okamžitě toho nech," přikročila žena prudce ke mně a sebrala mi strojek. "Ty nevíš, co vlastně chceš. Napřed stříhat ano, pak zas ne," dožadoval jsem se vrácení strojku. "Stříhat ano, mrzačit ne," prohlásila má polovička a strojek nevydala.

"Tak já nevím, co mám dělat," točil jsem si pramínkem vlasů u večeře, když jsem zjistil, že zastřihávač zůstane zabaven do konce covidového roku. "Petr si hlavu holí a vypadá dobře. A na nula tři. A v létě i na nula nula. "Nula nula sedm," prohlásil syn, který se očividně dobře bavil. "Petr má metr devadesát a může si to dovolit. Ty bys vypadal jako zastydlý skinhead," zhodnotila mě má paní. "Spíš jako pan Vajíčko," nesouhlasila dcera. Chtěl jsem jí přísně pokárat, že umí jen nejapně kritizovat, ale dcera přišla s překvapivým řešením. "Půjdeš v sobotu v devět ráno na Nové sady, tam tě ostříhají," řekla. "Já ti to domluvím a nebude to vůbec nic stát," zamítla pak všechny mé námitky. A tak jsem se v sobotu v 8:55 ráno ocitl na Nových sadech.

Byl jsem trochu nervózní, přestože dcera říkala, že domluvila s paní mistrovou nějakou zkušenější kadeřnici. Jednalo se totiž o učňovské kadeřnictví, kde si adeptky vlasového řemesla brousily svůj um a nůžky na modelech. Zprvu umělých, posléze, když už je menší riziko, že model přijde o uši, i na živých. Přesto je modelů stále málo, proto je stříhání zadarmo. Stačilo mi jen potvrzení o očkování.

Paní mistrová mě uvedla dovnitř, posadila do křesla a začala se mnou klábosit. Zřejmě psychologická předehra, abych zapomněl na uši, ale nebránil jsem se. Ani by to nešlo, protože jsem byl omotán pruhem látky jako housenka. Vím, že umělci nemají rádi, když se model hýbe, tak jsem se nehýbal. Ani by to nešlo, protože jsem byl omotán... ano, zacyklili jsme se, mistrová pořád mlela pantem a na nůžky zatím ani nesáhla.

"Tak co je to tady?!" ozval se nenadále silný hlas. "A co je tohle?" ukázala ruka za tím hlasem na mě. "To je model," odpověděla první kadeřnice. "To vidím," pravil silný hlas. "Ale kdo ho takhle omotal?" "Já," špitla první kadeřnice a já poznal svůj omyl. Silný hlas byla mistrová!

"Tak kdo si zkusí pánský střih?" pronesla pravá mistrová k okruhu adeptek titulu kadeřnice, které se zničehonic objevily v místnosti. Některým bylo maximálně šestnáct, dvě se trochu třásly a já si vzpomněl na uši. "Nemohla by tady ta?" - ukázal jsem na kadeřnici, která se mě ujala, protože ta byla jen o málo mladší než já. "Adept kadeřnického řemesla, začíná kde?" pravil Silný hlas a paní, která se zde rekvalifikovala, se chopila koštěte. "Pánský střih si vyzkouší Dennis," rozhodl Silný hlas, protože se nikdo dobrovolně nepřihlásil a zpoza hloučku dívek vystoupil hubený mladík. Tak. Politici měli pravdu a já jim nevěřil. Říkali, že za všechno může covid. Kdybych se proti němu neočkoval, neseděl bych v tomto křesle smrti. Budu první oběť covidu, která nepřijde o čich nebo o chuť, nýbrž o sluch. To mi blesklo hlavou, když jsem viděl, jak Dennis drží nůžky.

Potom začal Dennis pracovat na mé hlavě. Počínal si krajně opatrně, zřejmě proto, že ho bedlivě pozoroval Silný hlas. Ale že Silný hlas zíral mlčky, znamenalo, že je všechno v pořádku a to mě uklidnilo. Jenže vtom Silný hlas zazněl. "Tak co je to, děvčata? Tady není nic k vidění, šup, šup." A všichni odešli. Osaměl jsem v křesle s Dennisem. Dennis toho chtěl využít a zahájil konverzaci. Jenže já už to chtěl mít odbyté, stejně na mě už není nic k vidění a až Dennis dokončí svou práci, bude toho ještě míň, odpovídal jsem tedy jednoslabičně nebo vůbec a nabídku umytí hlavy jsem odmítl strohým - ne. Po tři čtvrtě hodině se Silný hlas vrátil zkontrolovat zbylé vlasy na mé hlavě. "Co je toto?" ukázala ruka za Silným hlasem na mé temeno. "To jsem si chtěl umýt, ale model..." začal Dennis, ale Silný hlas ho přerušil. "To až potom, napřed to zarovnej." Bylo mi Dennise trochu líto, tak jsem řekl, že je to takhle dobrý a myslel tím i to mytí. "Tohle? Tohle rozhodně není dobré," nesouhlasil se mnou Silný hlas a zakroutil mi hlavou. Dennis vzdychl a nerozhodně zacvakal nůžkami. Po instrukcích od Silného hlasu ale opravu temene zvládl a pookřál. "Ták, a tu hlavičku teď umyjeme... Vážně ne? Tak alespoň nějaký gelík..." Odmítl jsem všechny další procedury, poděkoval a vypadl ven. Ani do zrcadla jsem se nepodíval. Využil jsem až zpětného zrcátka v autě. Náhodou to nevypadalo vůbec špatně. Se znovunabytým sebevědomím jsem dorazil domů. Obě mé ženy už mě netrpělivě čekaly.

"No, docela to ujde," prohlásila ta starší. "Jasně. Úplný model," ušklíbla se ta mladší. "Náhodou jo, mám prý klasicky modelovanou hlavu," vzpomněl jsem si na vajíčko. "A taky moc krásné vlasy. Říkal to Dennis. A taky říkal, že mám přijít co nejdřív zas, že mají málo modelů."