Modlitba za vodu

Všimli jste si kolik je dnes nově opravených dveří? Leckde se z věže sype omítka, ale dveře v průčelí svítí novotou. Což o to, takové fortelně vyrobené dveře, citlivě zasazené do gotického portálu jsou pastva pro oči. Nové dřevo a nové kování v symbióze z historií. Pěkné. I když se z historie drolí zdivo a padá přede dveře. Myslel jsem, že dveře se opravují první proto, že nejsou lidi, kteří umí vylézt na věž, ale poučili mě, že lidi jsou, ale dveře mají přednost, aby se mohly pořádně zamknout. Zamčené dveře upoutají pozornost lépe než odemčené. Dobře o tom vědí v Pelhřimovech. Léta tam byl kostel celoročně otevřený. Pak tam dali nové dveře a hned je zamkli. Krátce poté někdo kostel vykradl a poničil interiér. Mluvil jsem o tom s několika lidmi a všichni mi tvrdili, že problém není zloděj, ale dveře. Je třeba mít dveře pevnější a lepší zámek.

Z toho jsem pochopil, že otevřené dveře dneska najdu jen tam, kde nic není. Bude těžké takové najít. I v tom kostelíku pod broumovskými stěnami by bylo co ukrást. Jinak byl ale kostelík malý, tmavý a nevýznamný. Jeho největší předností bylo, že byl otevřený. To mi vlastně zachránilo život. Vracel jsem se z těch stěn a vypuklo vedro. Cesta klesala po lukách, ale ranní rosa byla dávno odpařena. A bylo hůř, pak se šlo po silnici, ta sálala, voda nikde a nejbližší vesnice ještě tři kilometry. A v ní nebylo nic, než ten kostelík. Ano, přiznávám, nevešel jsem tam kvůli modlitbě, ale kvůli chladu. Přesto mě ihned mě napadlo: Pane, dej spočinouti poutníkům znaveným. Vzpomněl jsem si na starého faráře, který mi kdysi řekl: "Každý člověk umí se modlit, jen o tom někteří neví." To bylo v jiném kostele, kam jsem zase nepřišel kvůli modlitbě, ale kvůli slavné historii, která proto ovšem musela být uzamčena, pro klíče jsem musel na faru, čímž se mi dostalo poučení nikoli historického, ale duchovního. Býval jsem paličatý člověk, trvající na historických faktech, ale v tom malém vesnickém kostelíku jsem vážně uvažoval o tom, že se začnu modlit. Úpal jsem sice v kostelíku zažehnal, ale žízeň trvala. Napadlo mě, že se napiju z křtitelnice, ale ta byla vyschlá. Tomu jsem se nepodivil, celá vesnice vypadala jako po vymření. Myslel jsem, že tam umřu taky, ale pak jsem si vzpomněl na modlitbu. Skácelovu Modlitbu za vodu. Poslední strofu jsem zapomněl, a tak jsem vyšel ven, že ji třeba najdu tam. Našel jsem malý hřbitov, na něm konev a v konvi vodu. Zalil jsem se a vyrazil zpět do civilizace.

V civilizaci je ovšem tolik dveří, že se v ní nedá vydržet dlouho. Jenom včera: dveře do kanceláře, dveře na magistrátu města Brna - ano číslo máte správně, ale patro je jiné. Dveře na jiném patře - ano máte správné patro, ale jste v úplně jiné budově, to musíte třetími dveřmi v přízemí na tramvaj, tam vám dveře přivřou nohu, takže se dobelháte do jiné budovy, a tam už jsou dveře zavřeny. Z toho by se člověk po...l Nebo pomodlil. Takže já jdu na záchod. Ještě, že jsou tady veřejné WC, zde se dveře nedají zavřít, takže preventivně křičíte obsazeno a není divu, že někdo ukradl toaletní papír. I dveřmi do hospody pronikla civilizace v podobě fotbalových fanoušků, kterým skončil zápas, emancipovaných dívek, které využívají výše posazený hlas, aby přehlušily ty fandy a řvoucí televize. Pryč z civilizace.

Vyrazili jsme tedy toto pondělí do Vrbatova Kostelce. Tam civilizace není. Zamčený kostel a hospoda otvírá ve čtvrtek. "Nevadí," pravím své ženě, "půjdeme ke svatému Janu pod Skálou." Nikoli ovšem k tomu honosnému od Berouna ale k jeho chudému příbuznému od potoka Žejdro.

Tenhle svatý Jan žije na tak opuštěném místě, že jsem chvíli doufal, že by mohl být otevřen. Napřed jsme uviděli věž na níž chyběla omítka, o chvíli později dveře. Byly zamčené. Vedle kostela je zrušené občerstvení a nad kostelem vesnice Skála jako po vymření. Jinak tam není nic. Vlastně, málem bych zapomněl, na dveřích je tabulka a v ní mariánská modlitba.

Nečetl jsem ji, protože se mi vybavila voda z konve, která byla teplá, kovová a byla cítit hřbitovním kvítím. Nic proti květinám, ale na ten hřbitov tenkrát přede mnou dlouho nikdo nepřišel. Vytáhl jsem lahev s vodou a citrónem a vydali jsme se zpět do civilizace. Údolím Žejdra je to pořád ve stínu a kolem potoka. A kdyby vyschl, mám v batohu vždycky ještě rezervní lahev. Nosím ji od té doby, co jsem si nevzpomněl na poslední strofu Modlitby pro vodu.