Motivační dopis

Mezitím, co jsme byli na dovolené, ženin stůl v práci ožraly krysy. Krysy níže postavené, šmejdící při zemi, ohryzaly nohy, vedoucí krysa sežrala razítko a tlustá krysa zůstala ležet v zásuvce s osvědčením pro výkon funkce. Hlavní krysa nesežrala nic. Hlavní krysa žije z vděku ostatních krys za to, že jim umožní žrát z cizího stolu. Upozornil jsem svou paní, že ten stůl nebyl její, pouze propůjčený a nemusí jí tedy mrzet, že má teď křivé nohy. Jenže i když vysypeme zaneřáděný šuplík do popelnice, takový stůl zůstane vachrlatý a bude se kinklat. Nehledě na to, že ztráta razítka je v dnešní Evropě totéž co ztráta pečeti v Evropě středověké. Za to byl trest smrti. Naštěstí ho zrušili. Vůbec je dnešní doba tak humánní, že stačí jen se omluvit, posypat si hlavu popelem a poděkovat za druhou šanci. Zatím samozřejmě beze stolu.

A tak moje paní řekla: "Tak vám pěkně děkuju," a šla shánět nový stůl. Poradil jsem jí skleněný, bez šuplíku a jen s jednou nohou. Kovovou. Prý ale už v baru byla, a aby si tam mohla dát něco i příště, potřebuje nové zaměstnání. Řekl jsem, že ji rád pozvu, ale na mou konzumaci prý potřebujeme oba platy, tak mám místo fejetonu napsat curriculum vitae. Takové, že až si ho personalista přečte, rovnou vezme telefon a bude mou paní přemlouvat, ať to místo vezme.

Já samozřejmě dovedu napsat cokoli, ale teď je v módě životopis strukturovaný a já vždycky psal tak, že jsem spíš struktury bořil. "Je čas rozmetávat kameny a je čas kameny sbírat," povzdechl jsem si a otevřel internet, abych se podíval, jak se píše strukturovaně. A zjistil jsem, že to nedokážu. Nedokážu to proto, že už to přede mnou dokázali jiní. Tak dokonale, že když se použije jejich prefabrikované CV, je úspěch zaručen. Někteří jsou tak úspěšní spisovatelé životopisů, že si za své služby nechávají platit. Nebudu na vlastní ženě šetřit, zaplatil jsem desetikorunu, naklikal požadované údaje do formuláře, přilepil báječnou fotografii a dal odeslat.

"Tak co, kolik už máš nabídek?" Zeptal jsem své paní o několik chvil později. "Žádnou. A žádnou ani mít nebudu," zněla odpověď a mně se zdálo, že trošku naštvaně. "Proč?" Podivil jsem se. "Kvůli tobě!" zazněla další odpověď a mně se zdálo, že dost naštvaně. "Proč?" Zase jsem se podivil a dal si pozor aby byl údiv stejně mírný jako prve, protože vím, kam vede eskalace. "Protože na té fotce nemám obličej!" zakřičela další odpověď. "Tato fotografie odráží tvou dynamickou osobnost. Ostatně nemáš pravdu, kromě vlasů je na ní vidět i levé oko a špička pravého ucha. Personalista bude určitě zvědavý na zbytek," hájil jsem fotografii. "Personalista nic neuvidí," prohlásila rezolutně má paní. "No, to je nakonec jenom dobře, co tě má co očumovat nějaký panák z agentury," prohlásil jsem docela spokojeně a chtěl se konečně začít věnovat svému fejetonu. "Personalista nic neuvidí, protože jsem všechno smazala," pokračovala však žena. Zkusil jsem to zase s mírným údivem, ale už to nepomohlo, naopak mi bylo řečeno, že to já v ničem nepomůžu, že i ten blbý životopis si napíše sama, a že bych alespoň mohl zkusit napsat motivační dopis. A až to budu mít, mám to odeslat jenom jí. Už jsem se nechtěl divit, ale zase mi to přišlo zvláštní. To chce zaměstnávat sama sebe? To je samozřejmě řešení. Řešení, které ovšem nevyžaduje žádné pitomé motivační dopisy. Řekl jsem to a uviděl, že má žena už není naštvaná, ale smutná. Chtěl jsem ji potěšit a pokračoval jsem tedy, že nemá tak blbý životopis, jak si myslí, že se má při jeho psaní soustředit na pozitivní body, třeba sňatek se mnou dá se počítat mezi vyložené úspěchy a... a odešel jsem raději psát ten motivační dopis.

Dopisy píšu rád, ale protože motivační jsem ještě nepsal, podíval jsem se zase na internet, jak se to píše. Hned jsem narazil na rozpor. Ideální uchazeč má být flexibilní a loajální, a přitom má být motivační dopis pravdivý. Loajální je ten, který se dovede omluvit, posypat si hlavu popelem, poděkovat za druhou šanci... vlastně moje paní poděkovala, tak, začátek bychom měli. Flexibilní - tím se myslí, že mu nebudou vadit ty praktiky, které jsou ve firmě, kde hodlá pracovat, uplatňovány. Je to pochopitelný požadavek. Přizpůsobivost je základním předpokladem přežití. Ideální uchazeč je jako z gumy. Taková guma... Počkat! Patnáct let pravidelně cvičím, mám solidní výdrž a jsem velice ohebná, napsal jsem podle pravdy do dopisu a v podobném duchu pokračoval dál. Aby to nebylo moc gumové, nechal jsem tam řadu ostrých hran. Těch o něž námi mlátí život. Až si tam připne fotku, na které vypadá na pětadvacet, bude tam zajímavý kontrast. S tím jsem dopis ukončil a dal odeslat.

Jsem si vědom, že každý příběh má skončit happyendem. Jsem rád, že nemusím v tomto důležitém ohledu čtenáře zklamat. Zanedlouho se mi ozval personalista. Napsal mi, že firma pro niž pracuje, rozhodně mou paní nezaměstná, ale že tak zajímavý motivační dopis dosud nečetl. Mám jej prý poslat do nějakého nakladatelství. Poděkoval jsem mu. Na rozdíl od těch nakladatelství, do nichž jsem už několikrát psal, mi on alespoň odpověděl. Šel jsem za svou ženou a řekl jí, že jí teď napíšu spoustu motivačních dopisů. "Zbytečné," řekla. Mezitím si našla nové místo bez životopisu, bez motivačního dopisu a beze mě.