Muž z minulého století
Muž z minulého století je předurčen k vyhynutí. Na
rozdíl od neandrtálce nebo člověka kromaňonského se nevyznačuje žádnými
zvláštními fyziologickými znaky a nebýt mě, zmizel by v propadlišti dějin
beze stopy. Já o něm ovšem nyní napíšu zprávu, a tak bude jeho obraz zachován. Forma
je sice dost nestandartní, ale vzhledem k povaze dotyčného se fejeton
docela hodí.
S určením doby, kdy který druh žil, bývají potíže. Já
vám to ale řeknu úplně přesně. Muž
z minulého století se narodil
v minulém století. Někteří se narodili ještě v předminulém, ale ti už
jsou všichni po smrti, takže neexistují. Navzdory dobré schopnosti reprodukce -
je striktní heterosexuál s nadprůměrným zájmem o ženy - se v tomto
století již nerodí. Je sice možné,
že sem tam se ještě nějaký takový jedinec narozený
v tomto miléniu vyskytne, ale tento úkaz pomíjím coby anomálii potvrzující
stav. (Přece nebudu měnit tak pěkný název - Muž
z minulého století - kvůli
někomu kdo neví, kdy se má narodit.)
Jak jsem již uvedl, Muž z minulého století má vřelý
vztah k ženám. Někdy až příliš.
V přítomnosti krásné ženy mu stoupá kromě
teploty i testosteron, krevní tlak, schopnost být vtipný a vůbec všechno.
Zároveň razí heslo, že krása je široký pojem, široký asi tak jako jeho srdce. Ovšem
právě to srdce je faktor rizikovější než cholesterol, tabákový kouř a
hypertenze dohromady. O to víc, že dnes je tato vřelost společensky
nepřijatelná. Přitom muž z minulého století není žádným navoněným lvem
salónů. Naopak. Pod pojmem móda si představuje časopis Burda a ženy, které váží
čtvrtinu toho co on, i když jsou o hlavu vyšší. Sám má na oblečení jímž se
odívá požadavek jediný, a tím je pohodlnost. Sám ale pohodlný není ani
v nejmenším. Protože se nejraději spoléhá sám na sebe, jde pěšky nebo jede na
kole. Jeho bicykl je taky z minulého století. Dílem proto, že za ty roky
k němu má vztah a dílem proto,
že nevyhazuje věci, které fungují. Když nefungují, dovede si je
opravit. To u nových věcí dost dobře nejde, a tak si je nemůže koupit i kdyby
chtěl.
Teď namítnete, že tenhle
fejeton je docela zbytečný. Za knihu
Raději zešílet v divočině, dostal dokonce její autor Aleš Palán Magnesia
Literu za publicistiku. Jenže ta kniha pojednává
o poustevnících. Tihle lidé tu byli odjakživa a vždycky nějací budou.
V případě nějakého blackoutu delšího čtrnácti dnů i déle než my. Oproti nim
Muž z minulého století společnost neodmítá. Jen za ni považuje pouze ty
lidi, kterým by podal ruku. A proto se v ní objevuje zřídka. Pokrok neodmítá
vůbec, ale myslí si, že pokrok je něco
úplně jiného, než se tvrdí. Třeba, že do Luhačovické přehrady se opět vrátily
ryby. I když jsou to obyčejné štiky a úhoři
a ne ty jako v brněnské ZOO.
Tam se vrátily ryby plivající. Plivou na kořist, a když ji zasáhnou je po ní
veta.
Z toho je jasně vidět, že perspektiva Muže z minulého století je oproti poustevníkům žalostná. Plivouni, v ZOO jsem si na tabulce přečetl, že se jim korektně říká Střikouni, umí flusnout, promiňte stříknout, obdivuhodně přesně. Až na Šumavu ale jejich plivanec nedoletí. Jenže Muž z minulého století žije tady mezi námi. Ano, ještě žije. Nebyl bych o něm vůbec psal, kdybych ho nedávno náhodou nepotkal.
Bylo už teplo a první zahrádky lákaly k posezení.
Neodolal jsem dát si jedno přímo pod rozkvetlou hrušní. Ten nápad mělo vícero
lidí, takže když přišel on, bylo už volno jen u stolu, kde jsem seděl já. Muž z minulého století u piva rád mlčí. Já celkem často taky. Za to, že
jsme se dali do řeči, může Skácel. Ten stůl, u kterého jsme seděli byl totiž
takový, že jsem si vzpomněl na jeho báseň Dům, kde: /blizoučko stála hospoda...se stoly/na kterých spočinuly ruce/tolika unavených lidí/že vyhladily desku/jak by to žádný hoblík
nedokázal/
Neodolal jsem a tu desku jsem pohladil. Nade mnou hruška a pod rukama dub. Mladá servírka mi právě přinesla druhé pivo, a já se neudržel
a řekl jí, jak je to všechno pěkné a co na to Skácel. Na servírku to neudělalo
žádný dojem, mého spolustolovníka to ale kupodivu zaujalo. Brzy jsem přišel
nato proč. On totiž ty stoly dělal. Byl to truhlář a stolař. Byl, protože po loňských
vánocích dílnu zavřel. Nebudu psát proč, je to vždycky stejné. Každý jsme měli
v sobě kusy muže z minulého století, ale nůž času je z nás postupně
okrájel na kost kompromisu. Tupou stranou. A i ty zbytky masa jsou v hledáčku Střikounů...
Jenže tenhle chlapík byl z jiného těsta. "Nevadí," řekl, "našel jsem v humnu
prameny, koupil cisternu, kozy, ovce, vykopal jsem studnu, zasadil jabloně a
brambory. Stoly už dělám jenom ze známosti,
tak mám čas na to, co jsem měl udělat už dávno." Poslouchal jsem ho s úžasem.
Konečně! Pravý muž z minulého století. Dostatečně svéhlavý, dostatečně
omšelý a dostatečně ignorující realitu. Jenom, jak vyplynulo z hovoru, byl
ženatý. A dlouho. A jenom jednou. To bylo trochu divné. Která žena by chtěla
žít v minulosti? Ale pak jsem si vzpomněl na Michala Prokopa. Ten zpívá: "...obyčejnej chlápek/co spí se svou ženou/a břitvou si holí /svoji tvář obnošenou/
a najednou jsem věděl, že právě tohle je
pravý Muž z minulého století.
Zbývalo jen si to ověřit. Člověk dneska nikdy neví. Tak jsem se ho
zeptal.
Poslal mě do prdele. Výborně, je to on! Muž z minulého století se rozhodně nerozpakuje poslat kamsi kohokoli, natož mě. Spokojeně jsme si tedy dali další pivo a mlčeli. To je taky naprosto v pořádku. Ta Skácelova báseň končí: /v mé hospodě mlčeli by chlapi/kteří se nahlas mluvit nebáli/