Muži s pomníky

Muž po padesátce se za sebou ohlédne a spokojeně vydechne. Blahosklonným zrakem přehlédne vše, co vybudoval, a to mu okysličí krev v žilách. Tenhle pocit neznám. Jenom zprostředkovaně z vyprávění mužů, kteří postavili pomníky již za svého života. Tuhle se takových pár sešlo, já mezi ně sice nepatřím, ale do hospody ano, jak někdo z nich trefně poznamenal, tak se to stalo. A protože všichni už se ohlédli a já byl na řadě, postěžoval jsem si na krizi středního věku. Hned jsem pochopil, že to byla chyba, oni žádnou krizi nemají, protože žijí právě z toho pocitu. Ale z čeho budu žít já? Tak jsem se taky ohlédl a – Nic. Vlastně ne, byla tam nějaká docela pěkná blondýnka, ale ta mě zcela ignorovala. Ale o tom až jindy. Zde nejde o prchavé uspokojení, ale o holý život. Protože muž po padesátce, který za sebou nemá alespoň jeden pomník, nemá právo na existenci. Omluvit ho může jen vážná nemoc nebo slabomyslnost. To vyplynulo z dalšího hovoru, tak jsem to chtěl svést na tu druhou možnost, ale ukázalo se, že jsem průměrně inteligentní, když jsem dokázal bez chyby vyplnit formulář k daňovému přiznání. Nadprůměrně inteligentní nejsem, to je ten, který zásadně nikdy nic nepřiznává. Pak mluvili dál o pomnících a já úplně cítil, jak jim pod kůží tančí molekuly kyslíku, zatímco já jen lapám po dechu.

Abych uhájil své právo na dýchání stejného vzduchu jako muži s pomníky, pravil jsem, že mám hned dva. Své děti. Nebylo to uznáno. Prý to není žádné umění, nadělat si pancharty, umění naopak je, co nejvíc si užít, tzn., že žádné děti nevznikají. "Správně, potížím je třeba předcházet," řekl Opatrný. Tedy, on se tak nejmenuje, ale já mu tak říkám, protože mám zakázáno jej jmenovat, i když by to bylo stejně jedno, protože všechny firmy a majetek má napsány na někoho jiného. "Správně! Hlavně nic nepřiznávat!" vykřikl ten, který nepodává daňová přiznání. Chtěl jsem oponovat, že děti mohou být dobré k tomu, že třeba dokážou něco, co my nedokázali, tomuto argumentu by muži s pomníky mohli rozumět, už už jsem otevíral ústa, ale tu jsem si vzpomněl, jak jsme o tom nedávno vedli hluboký rozhovor se ženou, a z něj vyplynulo, že předpoklady dokázat něco, co já ne, mají, ostatně to není ani nic těžkého, když já nedokázal nic, ty předpoklady mají po ní, ale stejně k ničemu nebudou, neboť po mně zase mají spoustu neužitečných vlastností, které jim to znemožní. Tak jsem zas sklapl a seděl jsem tam dál mlčky, a čím déle jsem tam seděl, tím víc jsem tam nebyl. Je zvláštní, jak naprostá bezvýznamnost může dále prudce růst. Když dorostla do výše mrakodrapu, rozhovořil se Těžař. Tedy, on se tak nejmenuje, ale já mu tak říkám, protože nejen bitcoin, dovede vytěžit i z nedostatku. Třeba, jak byl ten problém s pšenicí a třetině světa hrozil hlad, tak na tom vydělal pěkné procento. "Děti jsou komplikace, ale když už se to stane, je třeba najít jejich silné stránky a ty cíleně rozvíjet," řekl jako by hovořil o segmentu portfolia. "Ano," souhlasil Spisovatel. Tedy, on není žádný spisovatel, kdepak, to by bylo pod jeho úroveň, on je vážený lékař a publikoval asi milion článků v impaktovaných časopisech, tak já mu tak říkám. "Můj syn je teprv  v desátém semestru, ale už teď má životopis, to byste koukali, ten si bude moct vybírat," dokončil úvod do problematiky Spisovatel. Po těch slovech jsem se zakoukal do nápojového lístku a objednal si velký rum. Rum nepiju, ale teď bylo nutno rozšířit portfolio.

Dopil jsem rum a přemýšlel, jestli mám už zaplatit poplatek za přežití nebo ještě rozšířit portfolio, když tu Spisovatel udělal pauzu mezi dvěma články, aby se nadechl. Vycítil jsem příležitost. "Taky publikuju," řekl jsem, jako by to byla pro mě nejběžnější věc na světě, a ne, jak trefně poznamenal básník Hruška ve své knize, básník poblikoval.

"Ale?! A kde?" Zeptal se spisovatel. "No, dvě knihy," řekl jsem lakonicky a dál to radši nerozváděl. "Knihy? S knihami nemám zkušenosti, ale může to být zajímavá komodita. Kolik se toho tak prodá?" Zeptal se Těžař.

A tak jsem usoudil, že přišel čas zaplatit poplatek za přežití a šel jsem domů. Všude jsem viděl pomníčky a nemusel jsem se ani otáčet. Ale jsou pomníčky a pomníčky. Kdoví proč mi bleskl hlavou Lenin – Mauzoleum, ve kterém střeží stráž balzamovanou mrtvolu, a tisíce hrobečků kolem, které dávno zarostly travou zapomnění, a pak jsem si vzpomněl na Ježíše. Jeho čistý prázdný hrob. Prázdno. Naděje. I když jen velmi nepatrná. Otočil jsem se a — Nic. Vlastně ano. Tamhle jde nějaká brunetka. Podíval jsem se pořádně a zdálo se mi, že se maličko, ale docela maličko usmála. A molekuly kyslíku se náhle daly do pohybu.