Na čem záleží 

Tento týden jsem se zaradoval, že jsou lidé lepší, než jsem myslel. Křivdu jsem spáchal před čtrnácti dny a spočívala v tom, že jsem v předminulém fejetonu lidstvu podsunul, že mu jde jen o to, zda mít či nemít. A vida, mýlil jsem se, to oč momentálně lidem běží, je otázka, na čem záleží. A pak, že jsou lidé přízemní... Hádají se kvůli tomu jako o život a zas kvůli tomu začali další kolo bourání artefaktů.

Protože o tom obrazoborectví jsem psal už loni, a protože lidem záleží každou chvíli na něčem jiném, pominul bych to celé jako marginálii, kdyby... kdyby nešlo o ten život. Když totiž množství transparentů s nápisy na čem doopravdy záleží, překročí určitou mez, všimnou si toho politici a začnou souladně připravovat legislativu. A pak, zčistajasna, už se nejde hádat jako o život. Pak už jde o život doopravdy. Zpravidla těm, kteří jsou v tu chvíli v opozici a bez transparentů.

Tak, a zase jsem sklouzl k pesimismu a moralizování. To se nikomu nelíbí, ani kdyby to byla pravda. Něco rádobyvtipného se mi vymýšlet ale nechce. Tak jak z toho ven? Jednoduše. Napíšu, na čem opravdu záleží. A protože život není černobílý, i když se nás o tom vyvěšovači transparentů snaží přesvědčit, vezmeme to pěkně od začátku.

Uáááá uáááá! Konečně mléko, csss, csss, brk! Teď si zdřímnu. Chrrr, mmmmmm. Fuj to je horko, to se nedá spát. Uááá uááá! No, konečně někdo přišel. Uááá uááá! Ne, já nechci mléko, je mi vedro. Uááá uááá! Ne, nehoupat! Nevím, proč se pořád traduje, že miminko nejlíp usne při houpání. No konečně někoho napadlo sundat tu pitomou peřinku. Ještě by mohli všichni zase odejít, aby se dalo v klidu spát. Tak, ještě se trošku protáhnu, mmmmmm hrk! Uáááá uáááá! To nemůže někdo přijít a přebalit mě?

O čtyřicet let později: Uáááá uáááá! Chtělo by se mi takhle řvát. Ale nejde to. Muž v nejlepších letech si přece ví se vším rady. Alespoň žena, na níž mu opravdu záleží, si to myslí. Po několika letech soužití si to už nemyslí. Ale přesto v to doufá. Záleží jí na tom. A aby bylo hezky vymalováno a ta police byla přišroubovaná úplně tak jako předtím. Uáááá! Tentokrát nahlas. To to kladívko. Na palci. Heršvec, kde je ten šroubek? Teď tady byl... Ha, tady je, na koberci. Ale jak ho vezmu, když mám v obou rukou polici? Nohou. Kousek a ještě kousek
a ...hrk! Uááááá! Tentokrát mlčky.

Nový pokus. Protože všechno teď záleží na jednom prťavém šroubku. "No vidíš, že to jde," doufá ona, protože si uvědomuje křehkost věcí i vztahů. Což o to, ten šlic na zdi spravit jde, ale ten šroub do zdi nejde. Musím víc zabrat, říká si muž v nejlepších letech, protože mu na tom opravdu, ale opravdu záleží. Triumfálně přepne vrtačku na příklep. Hrk! Uááááá!

Nová hmoždinka. Nový šroubek. Stará police. A znovu opravená zeď. Tak do toho. Jen to vedro, kdyby nebylo. Kdyby aspoň někdo přišel a donesl pivo. Konečně hotovo. Kde je to pivo? Ještě před chvílí bylo v lednici. Aha tady je. Ještě jí na něm záleží a donesla mu ho. Cssss, cssss, brk!

Tak už máme jasněji, na čem záleží. K úplnému obrazu chybí moudrost stáří. Tam jsem ještě nedospěl, ale cosi jsem odpozoroval. Takže za dalších čtyřicet let: (Dá-li bůh)

Co si dám k snídani? Chleba je tvrdej, ten nepokoušu, mladí mi donesli nějaké lupínky, ty prý netvrdnou. Jo, má se to zalít mlékem. Mléko nemám. Nevadí, dám si k tomu pivo. To mi stejně chutná víc. Nevidím, kam jsem si ho v té lednici dal. Musím si vzít brýle. Kde mám brýle? Asi
v pokoji. Ne, v pokoji nebyly. Zato tam bylo pivo. Csssss, brk! Mmmmmm. Kdyby aspoň někdo přišel. Nemusel by ani nic nosit. To je nuda. Pustím si televizi. Nějaký horor. Vetřelec
a predátor. Nejnebezpečnější ze všech druhů. Taková blbost. Nejnebezpečnější je člověk. Vypnu to. Ale tahle věta z toho filmu je pravdivá: "Co záleží na jednom těle v této hrozné kostnici?" No, nic. Proto nikdy nikdo nepřijde, když má. Je to stejné jako na začátku. Mléko, teplo, plena. Tu naštěstí nepotřebuju. Ale co když to bude skutečně úplně stejné jako na začátku? Uáááá! Nechci, aby mě někdo přebaloval. Nevstoupím přece dvakrát do téže řeky.

Životní moudrost stáří říká, že do téže řeky skutečně nelze znovu vstoupit, do stejných sraček je ale počet vstupů neomezený. Ale naštěstí taky říká, že teď už se životní moudra dají kdykoli zaspat. A klidně i v tomto houpacím křesle. Chrrrr. Mmmmmmm.