Na křižovatce

Přednost zleva mě v autoškole neučili. Chyba. To máte tak: Ta křižovatka byla plná štěrku, proto jsem si přibrzdil trochu víc. Zprava nic, zato zleva se z mírného kopečku řítil náklaďák. Když prosvištěl kolem mě, pochopil jsem, proč je ta křižovatka plná štěrku. Úplně stejný vezl ten náklaďák. Vím to, protože mi několik vzorků z nákladu zazvonilo o helmu a rám kola. Podle množství štěrku na silnici bylo zřejmo, že jich tady takhle jezdí víc. Rozhlédl jsem se proto ještě asi čtyřikrát, ujistil se, že zde opravdu žádné značky ani semafory nejsou a rychle křižovatku opustil.

Levá strana byla vždycky pokroková a pokroku nesmí stát v cestě žádné překážky. Pokrok se řítí nezadržitelně vpřed a nic mu neodolá. Předzvěstí laviny bývalo rčení, že když se kácí les lítají třísky. To se mi zdálo neskonale blbé už v osmi letech. Já mám totiž rád les. Na druhou stranu musím přiznat, že jsem trochu zbabělý. Tomu náklaďáku jsem se nepostavil ani čelem, ani nijak jinak. Malé, zakroucené silničky, mám sice taky rád, ale přece jen ne až tak, že bych toužil stát se součástí jedné z nich v podobě krvavého výlisku.

Přednesl jsem svůj příspěvek o přednosti zleva i s teoretickým backgroundem na pravidelné večerní akademické rozpravě na Božence. Ovšem oponent se vytasil s argumenty, kterými levou teorii vyvracel. Tvrdil, že jemu se stalo něco podobného. Šlo sice jen o osobní auto, ale velikostí malý náklaďák připomínalo. Co to bylo, nebylo možno kvůli vysoké rychlosti určit. Zato si všiml, že vpředu to mělo takovou tu mříž na srážení sobů. A nejelo zleva, ale po vedlejší silnici. Na hlavní stihl zastavit můj oponent. Z toho vyvodil, že v těchto situacích je úplně jedno, odkud se co řítí. Ve všech případech se jedná o přednost absolutní. A pokud tomu prý nevěříme, máme si její pravdivost ověřit pokusem. Prý to ale máme udělat pořádně, protože ten pokus budeme mít jen jeden. Asi na tom něco je. Kdyby to on na té křižovatce neubrzdil, ujala by se moje levácká teorie. Vida, jak jsou nevyzpytatelné cesty vědeckých objevů.

Připomněl jsem, že pokusy na sobě jsou sice často citované: "Požil jsem několik plodnic
s nudlemi a dostavily se barevné vidiny, doprovázené křečemi v podbřišku," cit. Smotlacha starší, ale dnes již romantika nikoho nezajímá. A tak jsme se další středu mohli sejít
v kompletní sestavě. Opět jsem se ujal slova. Ne, nezpochybňoval jsem teorii absolutní přednosti. Přece jen, sentinel zválcující vše v jakémkoli směru na úhlednou rovinu, má v sobě cosi definitivního. Byl jsem však svědkem úplně jiného jevu. Subjektem hodnocení byl muž mezi osmdesáti a devadesáti lety, pokoušející se přejít ulici.

Jedná se o třífázovou křižovatku, kde aby se automobily do těch fází vešly, ukončí zelený panáček ve směru od Zahradníkové k Tivoli svou pouť po šesti vteřinách. Na stovce by ho Jusien Bolt asi porazil, ale v halové sezóně na šedesátce bych si vsadil na Zeleného. Protože nad Konečného náměstím nepostavili halu, zůstal subjekt trčet vprostřed křižovatky pod širým nebem. Auta jezdila sem a tam, troubila, ale žádné se neodvážilo zastavit. Mohlo by to být
v takovém provozu nebezpečné.

Zrovna jel trolejbus, a protože jsem taky spěchal, rozběhl jsem se na zastávku. Koleje mají
v sobě cosi osudového. Ale rosa to nebude. Spíš ta tramvaj, co jsem jsem ji slyšel divoce zvonit. To už jsem seděl v trolejbusu a byl jsem rád, že se nedozvím, jak tahle písnička končí.

Doběhl jsem do nemocnice a s ulehčením za sebou zavřel dveře pracovny. Pak jsem otevřel okno, abych si vyvětral. Venku zase zvonila tramvaj. Jiná. Auta kroužila kolem nemocnice
v marné snaze zaparkovat. Sanitka houkala v marné snaze předjet ta auta. Vzpomněl jsem si na subjekt. Ten se náhle stal starým pánem, který na rozdíl od těch svištících aut, ječících tramvají a mě, sedícího u počítače, jediný věděl kam chce. Na druhou stranu.

Jsem si tím úplně jistý, protože na téhle druhé straně je florálně secesní dům, uvnitř kavárna,
a v ní kromě voňavého presa i květy živé. Hned za rohem je útulná denní vinárnička a naproti ní vyhlášené řeznictví. Ten den tam měli čerstvou tlačenku. Polkl jsem slinu a pochopil, že jsem propásl svou příležitost. Měl jsem nechat ujet trolejbus, převést starého pána přes kolejiště, pozvat ho na dvojku ryzlinku a pak si koupit dvacet deka té tlačenky. Jen tak do papíru.

Bylo mi líto. Člověka v křižovatce, tlačenky a sebe. Ale můžu si za to sám. Vždycky vím, co jsem chtěl, až když z křižovatky odjedu nějakým trolejbusem. V té pravé chvíli to zřejmě budu vědět, až tu křižovatku nebudu moct přejít. Ale zůstávám optimistou. Třeba mě někdo převede.