Na palci

Nemusí to být zrovna celý svět, který Vám na něj stoupl. Stačí docela obyčejné máslo, které mi přistálo na palci levé nohy, jen co jsem otevřel dvířka lednice. Ne, že by mě to nějak bolelo, ale docela jsem se lekl. Navíc máslo udělalo flek na ponožce a na zemi, protože bylo otevřené. Hned jak přišla domů žena, postěžoval jsem si jí. "Musíš otevírat dvířka opatrně," poradila mi a připojila zkušenost se skříní, ze které na ni vypadlo pádlo. Nebo to bylo nějaké jiné synovo sportovní náčiní, každopádně ta její zkušenost byla asi bolestivější než moje, protože potom se zadívala do země a dlouze vzdychla. Pak zavolala syna do kuchyně
a započal pohovor. Ten byl veden formou monologu a zakončen prstem namířeným na kostku másla a dotazem: "Jak je to možné?!" Syn pokrčil rameny: "Já za to nemůžu... Samo... Seto..." vysoukal ze sebe ještě. Pak zase pokrčil rameny a odpádloval pryč.

"Tohle není žádné řešení," řekl jsem já, když jsme v kuchyni osaměli. "To se mám pokaždé bát otevřít dvířka, jestli na mě nevybafne Japonec?" "Jaký Japonec?" nechápala žena. "No ti dva. Samo a Seto." "Aha, tak. Tak proč si něco neřekl? Proč mu nedomluvíš, ať si laskavě začne po sobě uklízet?" "Já za to nemůžu," pravil jsem. "Nedalo Seto stihnout," pokrčil jsem rameny
a odešel se natáhnout na gauč, kde je nejmenší nebezpečí, že mi něco spadne na palec.

Nebylo mi to však nic platné. Měl jsem palce z dosahu nebezpečenství sotva deset minut, když zazvonil zvonek. Bál jsem se otevřít dvířka od domu, tak jsem ho nechal být. Mám zkušenost, že zvonek se většinou brzy unaví. "Jako já," zívl jsem, že si trochu zdřímnu. Vzápětí se otevřely dveře do pokoje. Instinktivně jsem schoval palce pod deku. "Tak to ne!" stáhla ze mě deku žena. "Je tu Ondra, a přišel ti pomoct se sušičkou," dodala.

Napřed jsme snesli pokaženou sušičku po schodech dolů. Při této operaci jsem zjistil, že
v sušičce jsou ještě jiná dvířka, kromě těch, kterými se do ní vkládá prádlo. Vytekla z nich jakási tekutina. Kvůli sušičce, kterou jsem držel před sebou, jsem ji sice neviděl, zato pod sebou jsem ji cítil. Ale ta ponožka byla stejně flekatá a potřebovala vyprat, tak co.

Potom jsme vynesli novou sušičku po schodech nahoru. To bylo obtížnější, protože to bylo do kopce a schody klouzaly. Chtěl jsem si v sušičce ihned vysušit mokré ponožky, ale Ondra to zamítl s tím, že napřed musíme spotřebič vyvážit. Otáčel jsem kolečky u nastavitelných nožek sem a tam, ale Ondra stále nebyl spokojený. "Pořád to chce minimálně půl centimetru. Pusť mě k tomu," přikázal mi a podal do ruky vodováhu. "Jen to tady přidrž," dodal. Položil jsem tedy vodováhu na sušičku a držel. "Tak! Teď to bude ono!" trhl nakonec sušičkou soused. Skutečně. Bublina ve vodováze se držela středu. Upozornil jsem kolegu, že malý nedostatek je jen v tom, že mi sušičku usadil na palec. Spotřebič byl tedy nadzdvihnut, já vyndal palec
a bublina zase sjela k okraji. "Auuu," pustil jsem sušičku, protože mě palec začal silně bolet. "Ufff," hekl Ondra, kterého překvapila náhlá změna váhy spotřebiče a taky ho pustil. "Žuchchch!" pravila sušička a zůstala stát. "Tak a je to!" prohlásil Ondra. Mrkl jsem na vodováhu. Bublina byla přesně uprostřed. Šli jsme se pochlubit ženě. Ondra za odměnu vyslechl chvalozpěv na to, jak je šikovný a já jsem dostal hrášek. Mražený. Na ten oteklý prst.

Hráškoval jsem si palec a přemítal nad tím, jak je možné, že někdo chodí světem, jak chce
a palce mu zůstávají bez úhony a jinému na nich přistane každou chvíli něco. Jednou jsem si takhle postěžoval a dobrý přítel mi poradil, že nemám strkat prsty, kam nemám. To je ale pitomost. To bych potom nemohl dělat vůbec nic. Takhle kdyby byl člověk tvor bez rukou
a nohou, pak by to šlo. Ale možná budu v příštím životě hadem a pak se mi tahle rada bude náramně hodit.

Zamítl jsem tezi o tom, že za útrapy svých končetin si můžu sám a začal se věnovat karmě. Tedy tomu výroku, že za pohmožděné palce může moje karma. To mi řekla jedna bývalá spolužačka. Velice esoterická. Tedy, ona už tenkrát byla divná, ale já nejsem předpojatý, tak jsem se nad svou karmou poctivě zamyslel.

Je pravda, že v době kdy tato spolužačka ještě nebyla bývalou spolužačkou, jsem karmu měl. Docela často vyhasínala. Ale mě to nepřekvapovalo. Měl jsem u ní nachystané zápalky
a vždycky jsem ji nahodil. Až jednou se to karmě nelíbilo a dala to najevo tím, že po mně plivla. Plamenem. Byl to docela dlouhý plivanec, takže tenkrát jsem kromě hrášku musel použít i mouku. A od té doby karmu nemám. A stejně mám co chvíli něco na palci. Takže také tato teorie je nesprávná.

Vůbec nejhorší ale je, když to není něco, ale někdo. A opakovaně. To potom občas bolí nejen prst, ale i u srdce. A hrášek nepomáhá. To Vám tak občas někdo stoupne na palec, jen tak, mimochodem, usmívá se na Vás a ptá se, jak se máte a jestli je vám dobře. A vy se slyšíte, jak odpovídáte, že je všechno v pořádku. Brrrr, otřásl jsem se a pak se zastyděl. Vzpomněl jsem si zase na spolužačku. Ale na jinou. Mnohem méně esoterickou. Proto jsem ji také v tanečních požádal o tanec. Během jediného waltzu jsem jí šlápl na palec čtyřikrát. Když jsem tohle dokázal na mnoho let vytěsnit z paměti, co když jsem své další zločiny zapomněl nadobro?
A co když ubližuju jiným zrovna teď? Promítl jsem si v paměti palce mých blízkých, jestli na nich náhodou nějak nestojím. Zdálo se, že ne. S cizími lidmi to bylo horší. Copak já vím? To si člověk leckdy ani nevšimne a je to. Jako ta sušička na mém palci. Takže jestli jsem někomu nějak stoupl na palec, ozvěte se mi. Ono se to sice za chvíli zahojí a tím je to promlčeno, ale já se omluvím. Jen se mě neptejte, jak jsem to mohl udělat. Já ani karma za to nemůžeme.
Samo Seto...