Na počátku

První fejeton v novém roce. Musí to být něco speciálního - Hmm. Hmm. Abych nenasadil laťku příliš vysoko. Očekávání jsou pak veliká, a tomu přímo úměrné roztrpčení. To jak v průběhu roku člověk slevuje. Dobře, první fejeton nemusí být úplně geniální, ale první věta ano. První věta je nesmírně důležitá. Je dokonce mnohem důležitější než věta poslední. Poslední věty - takové ty slavné věty na smrtelné posteli ­- to je kolosální podvod. Ve skutečnosti duševní velikán, když se v té posteli počůral, řekl: "Za nic to už nestojí, alespoň tu buchtu si dám," netuše, že tohle je skutečná dusivka. Nebo technický velikán: "Už jsem na to přišel, už to nesu, jen nesmím zakopnout o ten kábl." Ne, skutečně důležitá je věta první. Zvlášť dnes, kdy se čtou vesměs pouze titulky. Aby člověk četl dál, nestačí zaujmout. Je nutné urazit, šokovat, vyděsit. Nebo alespoň pohoršit. A hned mě toho napadá - no jo, ale tohle už všichni slyšeli, na tohle už má copyright sprosťák Venca. Co tohle? Ve věku pornhubu? Směšné.

Pořád nevím, jak začít. Když jsem v koncích, otevřu bibli. Pokrytecké, já vím. Ale osvědčené. Nevím jenom, jestli se víc osvědčila pomoc boží nebo pokrytectví. Ale ve výsledku je to jedno, hlavně, že mi to pomůže. Hned na začátku čtu: Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo byl Bůh. Vida, první slovo bylo Bůh. Člověk byl zřejmě skutečně stvořen k Jeho obrazu. Taky začíná každou větu slovem já. Už když se narodí. Že neumí mluvit? Jistě, taky není Bůh, je člověk. Ale v tom řevu, je zřetelně slyšet: Já mám hlad. Já chci nové oblečení (zatím stačí nová plenka, počkejte později) Já chci spát. Já nechci spát. Tedy, já slyším jenom řev, ale maminka slyší. Já teda budu spinkat. Ale jenom s tebou. Tady na tom teplém místečku po tatínkovi. A maminka má vždycky pravdu.

Když člověk vyroste, taky začíná každou větu já. Naučil se to tak dobře, že to říká, i když už ve větě žádné já není. A čím víc v té větě není já, tak je za ní. Tak třeba větou: "Slečno, mohu vám nějak pomoci?" je myšleno: "Já bych tě opíchal." Nebo za větou: "Poradím vám, jak dobře investovat," stojí za dveřmi kavka. Vlastně už nestojí, už vešla dovnitř. Tou kavkou jste vy. Krkavcovití ptáci umí mluvit. Slyšíte se, jak říkáte: "Já nechci, já ale nechci - vidíte, zase to já. To jste ale sobci. "Tak už přestaň krákat a podepiš." To už zase slyšíte toho pána, co umí tak dobře vzbuzovat pocity studu. Abyste ho zahnali, (ten stud) chopíte se pera.

Mohl bych takových příkladů uvést bezpočet, ale tohle stačí. Stačí to k tomu, abychom si dali do nového roku několik závazků. Nebojte se, budou jen tři. Zkuste, prosím, nezačínat větu slovem já. Zkuste začít slovem Ty. Třeba: Ty, poslyš, to nebudu mít dneska teplou večeři? Kromě výměru s navýšením platu nic nepodepisujte. Takže, nic nepodepisujte. A nekrmte kavky. Kavka opravdu mluvit dokáže, ale poděkovat ne. Maximálně vás počastuje výrazy, které ukradla Vencovi. - Zjišťuji, že ty závazky jsou samé zákazy. Ale ne, to ne, té slečně samozřejmě můžete s čímkoli pomoci.