Na poslední chvíli

To, že se řada věcí dělá na poslední chvíli, je dnes běžný jev. Tu řadu nebudu vyjmenovávat, protože ji znáte z vlastní zkušenosti. Věci, které spěchají, v té řadě stojí, netrpělivě brblají 
kdy na ně konečně dojde a čas na ně se neúprosně krátí. Někdy dokonce stojí ve dvojstupu
i trojstupu nebo se předbíhají. Je to nepříjemné, ale nakonec to vyjasní poslední chvíle.

V ní se jako mávnutím kouzelného proutku všechno vyřeší. Pravda je, že někdy je řešením zjištění, že se vůbec nic nestane, když se dotyčná věc odloží na zítra. Taky je pravda,
že někdy to opravdu nejde a pak záleží na tom, jak se v poslední chvíli umíte orientovat
a reagovat. Je na to potřeba zvláštní druh nadání.

Kupříkladu já mám v tomto směru zcela mimořádný talent. Navíc jsem jej během let systematicky rozvinul. Má žena sice říká, že jde o prokrastinaci, ale to je pomluva, protože já na poslední chvíli dělám i věci, které mám rád. Navíc se mi pravidelně děje, že mi ty věci do poslední chvíle neplánovaně vstupují. Podobně jako roztržitý chodec přímo pod projíždějící automobil. Já sedím v tom autě, rozumí se. Proč se mi to děje tak často, nevím. Tipl bych to
na nějaký zlom ve fúzním genu. Odchylka způsobující chaos v jízdě mého života však nebyla dosud objevena, tudíž se to nedá léčit, a tak jsem se smířil s tím, že je to osud.

Jsou lidé, kteří tvrdí, že si za svůj osud můžeme sami a moje žena k tomu dodala, že za to, že jsme posledně to divadlo málem nestihli, můžu taky já. Nic z toho není pravda. Jsem sice velice schopný člověk, ale osud ovlivňovat neumím. Ani ovládat počasí. A dokonce ani rodit.

Když se měl narodit můj druhý potomek, měl jsem všechno dokonale naplánované. Žena už ležela v porodnici, pěkně předem a já měl spoustu času udělat všechno, co jsem si předsevzal. Dokonce tak moc času, že jsem si mohl dovolit jít hrát šachy s fyzikem. Vždyť potom na to už nebude čas, no ne? Hrál jsem teprve třetí partii, když mi zazvonil telefon. Byla to žena a chtěla, abych ihned přijel do porodnice. Podivil jsem se proč mi volá ve čtvrt na jedenáct večer. Když jsme s fyzikem zjistili oč jde, prohlásil partii za nerozhodnou a vykopl mě na ulici. Rychle jsem se zorientoval, (to ten mimořádný talent) a usoudil, že jsem se zase ocitl
v poslední chvíli. Skočil jsem do auta a dojel do porodnice tak rychle, že jsem se zapomněl zastavit doma pro přezůvky. Ty má mít totiž nastávající otec s sebou, jinak nesmí na porodní sál! Sdělil jsem tento nedostatek sestře, která mi otevřela, a jedním dechem vyhrknul, že to nevadí, protože si můžu skočit do šatny v druhé budově, kde pracuji, pro vlastní. Sestra klidně odpověděla, že bych to už nestihl a pustila mě dovnitř. No, a za několik málo minut se mi narodil syn. Žena se mě pak zeptala jestli jsem šťastný a já odpověděl, že samozřejmě, protože jsem poprvé v životě uhrál remízu s fyzikem. Kdyby to nebylo v poslední chvíli, nevím, nevím. Ale v té já jsem silný.

Na tuhle příhodu jsem si vzpomněl před pár dny. Nebyl jsem v příjemném rozpoložení, proto mě žena poslala na kolo. Venku bylo pošmourno jako uvnitř mě, ale řekla, že pršet nemá, tak jsem šel. Jel jsem úplně nazdařbůh a náhodou se ocitnul na vedlejší cestě nad Bílovicemi. Zastavil jsem u informační tabule. Byla věnována dvěma osobnostem spjatými s bílovickými lesy. Těsnohlídkovi a S.K. Neumannovi. Připomněl jsem si jejich pohnuté osudy a přečetl pár veršů o květinách a životě. Od ocúnů ke konvalinkám. Na porodní sál květiny nesmí. Ani před porodnicí nebyly. Možná, že tenkrát nebyl všude nalitý asfalt a ten verš byl pravdivý. Přemýšlel jsem taky, jestli S.K. parafrázoval verš Seifertův nebo k tomu došli nezávisle. Básník nobelista totiž, když ještě dávno nebyl nobelistou, napsal, že: /umírající vydechují vůni konvalinek/ Protože tehdy ještě psal výhradně o lásce, dodal, že zamilovaní zase vůni konvalinek vdechují. Celé to nazval Láska. Konvalinky jsou jedovaté, ale láska nebezpečná je a Smrtka taky. Tak by to mohla být pravda. Tak jsem rozvažoval a mezitím začalo pršet. Ocúny a konvalinky. To je pěkné, ale co mezi tím? Rychle domů. Proplétal jsem se lesem. Mraky padly níž a setmělo se. Když už jsem skoro neviděl na cestu, vyplivl mě les v Zamilovaném hájku. A hned za ním už svítí první lampy. Stihl jsem to v poslední chvíli. Jen mi trochu navlhnul telefon.

Tohle se stalo v pátek. V neděli ráno mi volali z nemocnice. Jenže jak byl ten telefon navlhlý, tak nějak nezvonil. Zjistil jsem to o dvě hodiny později a volal zpět. A naráz jsem věděl, že jsem v poslední chvíli. Za třináct minut jsem byl v nemocnici. Sestra neříkala nic, jenom mě posadila k posteli a odešla. Seděl jsem tam, koukal na tátu a na čísla za jeho hlavou. Hodnoty byly nižší a nižší. Také papírový pytlík u úst se nafukoval méně a méně. Vlny na monitoru se uklidňovaly symetricky s tím, jak ten vítr dechu slábl. Bylo to jako když jsme spolu byli u moře. Čeřilo se méně a méně a pak najednou byla hladina jako stůl. Naklonil jsem se nad lůžko. Žádné konvalinky jsem necítil. Jen desinfekční mýdlo. Pak přišla sestra a začala vypínat infuze. Barevné linky se ztrácely jedna po druhé. Duha zmizela a zůstala šedá obloha monitoru. Zůstal jsem tam sedět, dokud se na něm neobjevil nápis: Připraveno
k monitorování. Vyšel jsem na chodbu. Přišla jiná sestra s nějakými papíry. Všechny jsem podepsal a dostal igelitový pytel s osobními věcmi. Vyšel jsem z budovy. Začalo krápat. Nevěděl jsem, co mám dělat.

Okolo mě proběhl nějaký člověk. Setřásl pár kapek a zmizel v budově. Rozpršelo se. Stihl to na poslední chvíli, pomyslel jsem si. Ano, to je ono. Co bude třeba, udělám na poslední chvíli. V tom jsem totiž silný. Hodil jsem pytel přes rameno a vyrazil do deště.