Na rohu

Na rohu, jak bylo minule řečeno, je hospoda. V ní lidé. Titíž co včera, protože za rohem je budoucnost. A ta čeká na všechny bez rozdílu. I na ty, co žádnou nemají. Je nejistá a nevypočitatelná, protože kamkoli z hospody, je to za roh, dům na cestě má hned čtyři rohy, město má spoustu domů, a když všechny konečně obejdete, je tu ještě ten váš, v kterém bydlíte. Můžete jít samozřejmě ještě dál, ovšem za domem... Za domem je les a ten je plný kostí. Tak praví klasik. Lidé v hospodě klasika neznají, ale tak nějak tuší, že ačkoli je plný kostí, pro ty jejich by se ještě místo našlo, tak ještě jedno pivo na cestu.

Tak. Možno vyrazit za roh. Říkal jsem, že beze strachu, ale není to přesné. Bubáka za třetím rohem jsem sice zaregistroval, ale než jsem se stačil leknout, leknul se on a zmizel. Za dalšími rohy byli možná další bubáci, ale ty jsem neviděl, protože mi to bylo jedno. Ráno zbyl jenom jeden bubák, pod polštářem, a když jsem vstal, skočil mi na záda a z nich do hlavy, kde nepěkně strašil, oblíbil si jakýsi hlučný šraml, v jehož rytmu tančil na klenbě lebeční, zatímco spánky využíval jako tympány. Zaplašil jsem ho studenou sprchou a dvojitým pressem a - vyrazil za roh, protože bylo nutno absolvovat důležitou schůzku. - Mimochodem, všimli jste si, že spisovatelé vždycky zdůrazní, ti chytřejší jen naznačí, že jde o důležitou schůzku? Úplně zbytečně, kdyby nešlo o důležitou věc, proč by o tom psali? Tím by se nikam neposunuli. Ani v ději ani ve vývoji postavy. - Ani já jsem se nikam neposunul. Vůbec nešlo o důležitou schůzku. Napřed to chvíli vypadalo, že to je vážné - soudě podle těch obličejů naproti mně, dokonce jednu chvíli se zdálo, že hned za rohem té zasedací místnosti ve které jsme seděli, je budoucnost jistá a vypočitatelná - pro mě to mohlo dělat až osm set tisíc ročně - ale ve třetí chvíli - ta se jmenuje: Co za to? - jsem viděl všude kolem sebe zase jenom bubáky. V tu chvíli se mi nesmírně mi ulevilo. Strašidla neexistují, takže nebylo proč tu dále sedět a vyšel jsem ven. Tak se mi venku ulevilo, že jsem ani nemusel jít na roh. Nemusel, ale šel.

A ač jsem tam neměl vůbec žádnou schůzku, sešel jsem se tam s lidmi, kteří poslouchali, co říkám, nevadilo jim, že nic neříkám, to co bylo řečeno vážně, bylo vážné, to co bylo řečeno jen tak, bylo jen tak. A nikomu nevadilo, že vůbec nic z toho nebude mít na nic žádný dopad, protože zde nesedí nikdo důležitý, ovšem až na toho nešťastníka, co naboural někomu důležitému jeho Audi týden poté, co mu vypršela platnost povinného ručení a on si ho už neobnovil, protože to svoje auto vezl na vrakoviště k prodeji na náhradní díly.

Ano, uznávám, že všechny ty obličeje okolo mě, taky nic moc. V té zasedačce byla alespoň jedna mladá ekonomka a ta slečna co nosila kafe, byla ještě o trochu lepší. Ale zato Nešťastník ukázal se být nanejvýš důležitým člověkem. Vyčistil mi doma ten ucpaný odpad s nímž si neporadilo Savo razant ani gumový zvon tak, že už můžeme chodit na záchod celá rodina.