Nálezné

V týdnu ticha jsem tedy usilovně hledal. Mnohem víc bylo toho, co jsem nenašel. Ale jak říká klasik, nikdo by neměl kázat o tom, co hledal a nenalezl, takže vám povím jen o tom, co jsem našel. Toho nakonec taky nebylo málo. To proto, že jsem objevil, že v domě máme tichá zákoutí, o nichž jsem dosud neměl potuchy. V jedné takové dutině bylo kromě toho ticha tričko s autíčkem, které jsem už dávno oplakal. Ano já, mé děti jsou ve věku, kdy se tričku s obrázkem veterána vysmějí. I když je to auto, ve kterém jezdí ZZ TOP. Vlastně jezdili, Dusty Hill loni zemřel, takže sbohem. Zamáčkl jsem slzu, odfoukl chuchvalec prachu, který se usadil pod levým blatníkem a znovunalezenou součást svého šatníku jsem si přetáhl přes hlavu. Pak jsem šel do dětského pokoje najít nabíječku na telefon. Šel jsem tam celkem najisto, ale vysmáli se mi dvakrát. Nabíječku prý už nepotřebují, když mají bezdrátové powerbanky. A pak ještě tomu tričku.

V dalším koutě jsem našel kostičku z lega, au, a v tom za stolem a květinou zalepenou obálku. Vytáhl jsem kostičku z paty, a uložil ji k těm asi deseti tisícům ostatních kostiček, které čekají v další domovní dutině, až přijde čas, kdy je zase někdo bude skládat. Čekají tiše a marně. Možná se u nás jednou objeví malý človíček, který bude mít potřebu sestavovat kostičky. Ale bude k tomu vyžadovat zbrusu nové lego. Naše společnost už má zakódováno v genech, že to, co už bylo jednou použito, je méněcenné. Cenné je to nové. Dobře to vím. I jak moc je to cenné. A přece nemám sílu ty krabice vyhodit. Jen jednou jsem to málem udělal. To když jsem našel obzvlášť špičatý dílek. Zakřičel jsem, vyběhl po schodech, chytil jsem jednu z těch zaprášených krabic a - uslyšel jsem staré chvíle. Lehce se přesýpají a jemně rachotí. Jako staré hodiny. Ještě chvíli, ještě pár let let, pár minut, drobeček z věčnosti než se docela zastaví. Takže na ně dál padá prach. Jako na řadu dalších věcí. Knih, které už nikdy nebudeme číst, hrnků z kterých nepijeme, oblečení, které si už neoblékneme. To poslední se týká jen ostatních členů rodiny, proto je velmi zvláštní, že jsem to vždycky já, který nemůže to svoje najít.

Tu záhadu s oděvy jsem nevyřešil, i když jsem si mohl oči vykoukat, jak jsem postupně zíral do všech skříní co v domě máme. Pod starým zimníkem byly ty krabice s legem. Vyhodit zimník ani marné lego jsem nedokázal. Vytřepal jsem jen moly z okna. Moje paní to ovšem dokáže. Napřed letěl zimník, a když si všimla trička s autíčkem, podivila se: "Kdes to našel? Myslela jsem, že jsem ho dávno vyhodila. Ukaž!" Jsem znalec nejen kostiček lega, ale také žen. Proto vím, že ukaž! neznamená ukaž, ale svlékni a vyhoď. To taky nedokážu, proto jsem na to řekl, že je zima a oblékl si svetr. (Proti zimě je nejlepší zimník, ale ten už byl v popelnici.)

Na rozdíl od lega a svých svršků však dokážu klidně vyhodit nerozbalenou obálku. Mně už dávno nikdo nepíše pěkné věci, tak to ani nečtu. "To jsi tolik vydělal?" obrátila se na mě opět otázkou má žena. Tentokrát to znamenalo: Kde ty peníze jsou? Našla totiž tu nerozlepenou obálku v koši a zjistila, že je v ní potvrzení o zdanitelných příjmech ze závislé činnosti. Podíval jsem se taky. "To koukáš, jak jsem pracovitý," řekl jsem, protože ty činnosti byly moje. Nic víc jsem už ale nedodal, neboť otázka, kde jsou ty peníze schované, zůstala nezodpovězena. A to jsem hledal i v krabicích s legem, v hrnečkách z nichž nikdo nepije, i v knížkách, které už nikdo nečte. Mimochodem v Žabákových dobrodružstvích od Kenneta Grahama jsem našel dva vylisované listy konopí a rozhodl se, že si to zase přečtu, protože mě pobaví i dětská knížka. Napřed ovšem budu muset najít ty peníze, jak mě upozornila má paní, když mě našla v křesle s knihou a konopím v klíně. Proto se teď obracím na vás. Jestli jste měli taky tichý týden věnovaný hledání, určitě jste moje peníze našli. Náleží vám samozřejmě nálezné. To pak pošlete na daně podle toho potvrzení o zdanitelných příjmech. Tak se ozvěte, já vám částky a čísla příslušných účtů pošlu. Zatím si jdu číst další Žabákových dobrodružství.