Napověda

V divadle je nejdůležitější opona a napověda. Když to řekne pan Valerián, který hraje 
v hospodě na heligonku, je to směšné. Pokud to ovšem řekne pan Filipovský, který pana Valeriána hraje, stojí za zamyšlení i ta chybějící čárka nad a. Podle pravopisu chyba. Ale pravopis nezná ani pana Valeriána ani pana Filipovského. Napověda totiž není vůbec totéž, 
co nápověda. Napověda je osoba dodávající jistoty. Slova ve chvíli mlčení. Rady ve chvíli bezradnosti. Vůbec nevadí, že se jimi nebudete řídit. Důležité je, že na prknech znamenající svět nestojíte sami.

Dobře, možná se tak trošku nějakého slůvka chytnete, ale pak už ne, pak už je to všechno jenom vaše, jdete za svým přímou cestou, raz, dva, bum! Co to sakra... Budka pro napovědu. Proč tu vůbec je? To já přece vůbec nepotřebuju. Kolikrát to budu ještě obcházet? Konečně. Opona. Potlesk. Jo, přece jen jsem pašák. Potlesk. Kytice. No, pěkná, ale přece jen bych už šel pomalu domů. Potlesk. Opona nic. Sakra, ten oponář je zase ožralej. Další kytice. Potlesk ve stoje. To se jim to stojí, když dvě hodiny dřepěli na zadku. To nechápou, že já bych si zase okamžitě potřeboval sednout? Bolí mě obě nohy a jeden palec, jak jsem si ho málem ukop. Pořád ještě tleskají. Jestli nepřestanou, sednu si hned teď na napovědu. Konečně, oponář se probral a opona padá. Hrdina večera usedá na budku pro napovědu. Napověda tam už není. Šla. Kam vlastně šla? Je pozdě, tak asi domů. Nikdo neví, kde bydlí napověda. Napověda je sama. Nebo sám. Kdo ví?

"Mistře, čekají na vás před divadlem nějaké dvě..." To už není napověda, ale kulisák uklízející rekvizity. Mistr vzdychne a jde se zbavit květin, ze kterých ho začaly bolet ruce. O společnost nestojí. Dnes do něj pořád někdo mluví. Inscipient, kostymérka, Ofélie, její matka, napověda, Klaudius, zase napověda, Laertes. Ještě že můžu na chvíli umřít. Ten Rosencrantz
s Guildensternem tak řvou, že si stejně nezdřímnu. Pak zas diváci, kulisáci, mulisáci, bubáci. Chci být sám. Jako napověda, chtělo by se říct. Ale nebyla by to pravda. Mistr chce zůstat mistrem a přitom zmizet jako napověda. A to není možné. Mistr je nyní již velmi zasloužilým mistrem a napověda zmizel dokonale. Tak, že si toho nikdo ani nevšiml. Oponář jednou odnesl ten její domeček, ale zase byl pod parou, tak ani neví kam a kdy to bylo. Napověda odešla a nevrátila se. Možná jen potřebuje poradit kudy jít, nahodit něžné slůvko. Nebo je nemocná. Ale nikdo neví, kde ji hledat.

A protože ji dosud nikdo nenašel, ani v pravopise, přebrali její funkci jiní. Herci napovídají si navzájem, rodiče a děti jakbysmet. Existují nápovědi na chytrý život, na dlouhý život, na zdravý život, na harmonický život, na všelijaké další životy, jako by ten jeden obyčejný nebyl už tak dost těžký. A ke všem existují profesionální napovědové. (Zase to není gramatická chyba, skloňují se podle vzoru rozumbradové) Ale tihle napovědové nejsou jako ztracená napověda. Ti vám povědí úplně všechno. Žádné hozené slůvko, náznak, směr. Vlastně žádných rozcestníků není třeba, protože vás vlastně ani nenechají mluvit. A když nechají, slyšíte se, jak opakujete jejich vlastní slova. Nedávno se mi to taky stalo. Někdo mi řekl, že můj fejeton byl skoro jako od Čapka. Špatně není to skoro, ale to jako. Mnohem lépe by bylo, kdyby řekl, že nic takového jaktěživ nečetl a doufá, že ani už číst nebude. Nechci žít jako ani psát jako. Proto stále hledám ztracenou napovědu. Posílen vědomím, že i marné hledání nese jakýsi smysl, hledám i na místech nepravděpodobných. Tak se stalo, že jsem na jednom neuvěřitelném místě napovědu našel. V chytrém telefonu!

Seběhlo se to tak: V sobotu po obědě mi zbytek rodiny oznámil, že letos pod stromeček dostanu chytrý telefon. Prý abych žil chytřeji, lépe, snadněji, nebyl asociál, a vůbec vyjmenovali tisíc dalších důvodů, proč se rozhodli pro tento dar. Několik z nich mi nepřišlo úplně zbytečných, tak jsem řekl, že už se moc těším. Zejména na to, jak se budu učit ovládat všechny ty jeho klapky a apky. Dcera se chytla za hlavu a řekla, že tam přece nejsou žádné klapky, ale dotyková klávesnice, která má tu výhodu, že se na ní píšou esemesky desetkrát rychleji než na mém stávajícím přístroji. (v původním znění, na tom tvym křápu) Neřekl jsem na to nic, ale vážně mě to zaujalo. Ale ne esemesky. O den později mě v tramvaji napadl verš. Vytáhl jsem tedy notýsek, abych si ho poznamenal. Všiml jsem si přitom, že dva pánové cestující se mnou, se na mě jaksi divně dívají. Sklapl jsem notes a dal ho do kapsy. Pomohl jsem si jen napůl. Ten jeden pán ihned vystoupil, zatímco ten druhý ze mě nespustil zrak, dokud jsem nevystoupil pro změnu já.

Napadlo mě, že na psaní do telefonu něco je. "Je to vážně tak rychlé?" zeptal jsem se kamaráda Borise, když jsem setřásl agenta z tramvaje schoval se do hospůdky. "Tak si to zkus," podal mi Boris svůj přístroj. Vzal jsem ho do ruky a přístroj zčernal. Já naopak zbledl při představě, kolik přístrojů zničím, když jsou tak citlivé. Když mi Boris pošesté ukázal, kde je
v telefonu papír a kde písmenka, začal jsem psát. Byl jsem z telefonu dost vyčerpaný
a nervózní, tak jsem vůbec nevěděl o čem. AHOJ, začal jsem a skončil. Najednou se nad hláskami objevila nějaká slova. "Co to je?" zeptal jsem se. "Ale, toho si nevšímej, to je jenom nápověda," řekl Boris, jako by se nechumelilo. Dosadil jsem první slovo, co tam bylo. AHOJ HOLKY zněl text. Zalapal jsem po dechu. Žádná nápověda, ale napověda! Našel jsem ji! Vždyť kdo jiný by uměl jen tak naťuknout, naznačit směr? A jak se umí vcítit... Tak si necháme napovědět dál. AHOJ HOLKY HEZKÝ VEČER. Chvíli jsem přemýšlel jak rozmístím čárky. To už napověda nechala na mně. Nechal jsem prozatím text bez čárky za HEZKÝ a chytal jsem slůvka od napovědy dál. Vždycky to, které se z těch čtyř nejvíc hodilo, a když to bylo tak nastejno, tak hned to první, co napověda doporučovala. AHOJ HOLKY HEZKÝ VEČER JÍT DO POSTELE Z MASIVU DOŽIVOTNÍ ZÁRUKA SPOKOJENOST ZARUČENA CHVÁLIT BUDEME ŠŤASTNÍ. Sdělil jsem Borisovi, že odkoupím jeho telefon s napovědou. Cenu respektuji. Boris opáčil, že je to krám a že budu mít ve svém ještě lepší napovědu. Začal jsem se těšit na vánoce. Jen mi vrtá hlavou, jak do tak placatého přístroje nacpal ten oponář napovědovu budku, ze které vždycky napovídá.