Nej

Lidi fascinuje všechno, co je nějak nej. Sestavují proto nej(h)různější knihy rekordů, kde se můžete dovědět neuvěřitelné věci. Jistojistě vás obohatí po stránce vědomostní. Po stránce duševní vás minimálně vyvedou z klidu. No nečtěte to.

Tak třeba, že největší bota na světě vznikla v Turecku, měří 5,5 metru na délku a 2,25 metru na šířku. Proč je jenom jedna? To je obr jednonohý? Nebo Turci očekávají příchod velkého Turka, který uzme pro zemi půlměsíce i titul nejvyššího muže planety? Ten drží už drahně let Robert Wadlow z Illinois. On i jeho soupeři dívající se na svět z abnormální výšky trpěli hypertrofií hypofýzy. Dnes už je toto onemocnění léčitelné a tak rekord drží jako svěťák Jarmily Kratochvílové na osmistovce.

Zatímco tito nešťastníci pro svůj úspěch nemuseli dělat nic, u lidí nejtěžších je tomu jinak. Řada z nich se ke své rekordní váze dopracovala mimořádně usilovným přežíráním. Ale když jsem se dozvěděl, že nejtěžším člověkem všech dob byla žena, nechtěl jsem takové píli věřit.

Měl jsem. A vy byste měli věřit mně, pokud si nechcete podobně jako já opravit názor, že všechny ženy jsou krásné. Nejsou. Ale není třeba to vidět. Nejen první, ale všechna místa na stupních vítězů byla zcela vyplněna. Jen nevím, proč psali o 700kg živé váhy. Byla to spíš váha mrtvá.

Když jsem byl obohacen o tyto řádně ilustrované informace, lezly mi oči z důlků. Ale rozhodně ne tolik, abych ohrozil rekord jistého Claudia Pinty z Rio de Janeira, který dokáže vyboulit své oči až o 7 milimetrů. Trénuje to od devíti let a rekordu dosáhl v semifinále mistrovství světa ve fotbale v Brazílii. Domácí tým míčových kouzelníků se utkal s Německem a oční rekord padl vzápětí po gólu Andrea Schurleho, kterým Němec upravil stav na 7:0 pro svůj celek. Pak už se Pintovi podařilo rekord jen vyrovnat před brazilskými prezidentskými volbami. Škoda, že jsem o této disciplíně nevěděl dřív, mohl bych šampióna v třeštění očí pozvat do Brna na Zbrojovku. Rekord by se otřásl v základech. Prezidentské volby nejsou dobrý nápad. U nás by Pinta musel valit bulvy i po nich a hrozilo by, že mu vypadnou úplně. Chceme snad, aby naše země stála za ukončením kariéry světového rekordmana?

Když se lidé zrovna nevěnují deformaci svých těl nebo se nesdružují na jednom místě (91 lidí různých národností v jedné sauně - rekord, nejvíc lidí ve spodním prádle na jednom místě -taky rekord, 31000 studentů tvořících duhu - zase rekord) věnují se sestavování žebříčků jako nejhranější píseň, nejoblíbenější herečka, nejčtenější kniha a tak podobně.

Nějaké ty nejhranější písně jsem slyšel. Vůbec jsem sice nepochopil, proč je někdo hraje, zato mi došlo, že ti, co tomu rozumí, jsou ti stejní, kteří tvoří i ty žebříčky. Herečky jsem přešel. Ty já dělím jen na dobré a krásné. Ve zvláštní oblibě mám pak ty, které splňují obojí. Žebříčků netřeba. U knih jsem ale zaváhal. Zde se čtenost hodnotí podle prodaných kusů a dostáváme se na území tvrdých, nezpochybnitelných dat. Vešel jsem tedy do knihkupectví a některé        z těch bestsellerů jsem prolistoval. Zdálo se mi, že většina byla napsána jen proto, aby se bestsellery staly. Pak jsem se zastyděl, že ze mě mluví čirá závist. Kdybych měl tu dovednost napsat takto úspěšnou knihu, okamžitě bych tak učinil. Stržený obnos bych pak využil pro psaní a vydávání svých knih neúspěšných.

Tento nápad mě zaujal natolik, že jsem se rozhodl prozkoumat, zdali je stejně pitomý, jako řada předchozích. K tomu je nejlepší mít nějaký nadhled. Někomu stačí vyvětrat si hlavu.        K obojímu se hodí najít si nějaké vyvýšené místo. Někdo užívá přímou úměru, že čím větší problém, tím vyšší kopec. Jako primátor Bém, který na ty openkarty a Blanky musel vylézt na Everest. Já pražské problémy nezlehčuji, ale myslím, že stačilo vyjít na Petřín. Tam taky dost fouká.

Jenže ono zní jinak, vrátil jsem se z Everestu, než vrátil jsem se z Milešovky. Everest je prostě nejvyšší hora světa. Chvíli byl nejvyšší i Bém, ale brzy to pominulo. Je to tím, že na Everest se nedá vylézt každý den. Na kopec za domem se můžete vypravit kdykoli chcete.

V průběhu roku pozorujete, jak se příroda kolem vás nenápadně mění a napadne vás, že         i věci se mění a to co bylo zelené, je náhle rudé jako barvící se listy. A to co se zdálo pevné, snáší se zase, jako ty listy, na zem. To už bývá nevlídno a často pršívá. Ale zase to má výhodu, že v takovém čase na kopci nikoho nepotkáte. A když, tak rozhodně míň lidí než na Everestu.