Není úniku

Zamířil jsem do hospůdky ve snaze uniknout sychravému, hašteřivému, nevlídnému - já to zkrátím - prostě, po všech stránkách nepěknému světu. Zamířil jsem tam po posledních opatřeních omezujících vstupy a mé očekávání se splnilo. Uvnitř bylo pouhých šest lidí, já, sedmý, usedl do prázdného koutku. To se to bude v klidu rozjímat!

Sedmička není šťastné číslo. Ti druzí se začali hádat. A protože byli tři na tři, já to měl rozhodnout. "Jsi zdravotník! Jak je to s těmi protilátkami. Mizí nebo ne?" Nedali mi pokoj. Řekl jsem alibisticky, že imunita je komplexní problém, ale co vím jistě, že já protilátky nemám. Proti hloupým sporům. A proto, že zmizím sám. Nečekal jsem na odpověď, vdechl zbytek piva, vydechl zbytek protilátek proti hádkám a odporoučel se z tohoto informačního covidária.

Abych se nedostal do dalšího, umínil jsem si, že po zbytek dne nebudu používat žádného informačního kanálu nebo média. A že budu psát tento fejeton naopak. Proto jako téma zvolíme něco pěkného a přitažlivého... Hm. Takže dívka. Ale když naopak, tak doopravdy. Takže žádné erotično. Maximálně touha. A sen. A fantazie. Hm. To mi půjde bez nápovědy těžko. Existuje taková krásná báseň od Holana. Dívka v ní miluje a sní. Jak se to jenom jmenuje? Končí to ...paže má ve dvou jezerech. No nic, otevřeme si internet - aha, to jsem si dnes zakázal. Ještě, že otevřít ledničku jsem si nezakázal. Ale co teď? To mám psát místo dívky o tlačence? Ta je taky přitažlivá. Tak ji sníme. A je to. Teď by mi konečně mohl naskočit i mozek, když to ostatní je vyřešeno. Naskočil. Místo básně mi tam začala obsedantně drnčet kolovrátková melodie. Nad textem se dalo přemýšlet v jediné intenci. Kde je hranice mezi hloupoučkým a slabomyslným?

Jak je možné, že si pamatuju samé nemysly a kvalitní nebo užitečné věci zapomenu? Je to tím, že jsem neustále vystaven blbostem. Tu odrhovačku jsem v životě slyšel víckrát, než Stříhali dohola malého chlapečka. Přitom Mišíka s Kainarem si pouštím a tamto nikdy. Není před tím úniku! Pak taky není divu, že mám v hlavě pořádek stejný jako ve svém psacím stole. Herberk. Ukliď si! (Já vás dobře slyším, nemyslete si.) Už jsem se zbavil rezavých sponek, zlomených tužek, visačky z deset let staré konference o prevenci infekčních chorob, dokonce i toho stegosaura z Kinder vajíčka jsem vyhodil. (Tam jsem dlouho váhal, ale tíha předmětů na stole mu zlomila ocas, tak šel.) Nakonec jsem koš vysypal do popelnice. Jenže hlavu, hlavu zaneřáděnou různými pitomostmi, tak snadno vysypat nejde. Chce to kázeň, sebezpyt, duchovní usebrání. A zrovna teď k tomu bude ideální příležitost. V neděli 28.11. začne advent. A o vánocích budu mít hlavu čistou a přehlednou. A do těch prázdných přihrádek si budu dávat jen samé libé a krásné věci. Nebo hodnotné. Nebo užitečné. Nebo... Safra, nějaké takové bych měl k těm vánocům koupit. Ono se to pomalu blíží. Pocítil jsem strach z Vánoc, před nimiž není úniku. Maně jsem vzpomněl na kamaráda, který tvrdil, že to jde. Jednoho adventu prohlásil:. "Jste tupé stádo, plnící pouze očekávání." Pak doplnil koho všeho. Manželky, milenky, rodičů, prarodičů, vřískajících dětí, pubertálně nevraživých dětí, vůbec všech dětí, co jich na světě je, obchodníků se vším možným, státu, banky, pojišťovny, zaměstnavatele, špatného svědomí - bylo toho ještě víc, ale my neposlouchali, rozutekli jsme se, protože jsme při tom výčtu zjistili, co nám ještě chybí. Následující advent jsem tohoto kamaráda znovu potkal. Vlekl řvoucí dítko, vánoční stromek, balící papír se senilními Mikuláši a infantilními andílky a jmelí. Zeptal jsem se ho, proč si nechává pozlatit jmelí. Prý se ten minulý advent skutečně nenechal zviklat tlakem světa. Z vánočních zvyků držel pouze jediný. Tekutého kapříka. Když z něj přišel kolem desáté večerní domů, i vřískající děti už spaly. "Nakonec z toho rozvod nebyl, ale jen o fous. Tak já už musím běžet," zakončil vyprávění kamarád.

Tak. A tohle má být fejeton o dívce a snění? To je pěkný nepořádek. Ale já za to nemůžu. Fejetony mám nepořádné, skrz tu hlavu. Já bych s tím rád něco udělal, jenže už taky musím běžet. Jen mě v tom poklusu napadlo, jestli jsme si tu past, z níž není úniku, neušili na sebe sami.