Newton a já

11.08.2021

Já bych chtěl jít jinam. Jenže svět si činí nároky na mé privatissimum bezohledně, vědom si velikosti svého gravitačního pole a dostředivé síly. Je pravda, že zákon se dá změnit hlasováním, když to nejde, dá se ohnout, a když ani to nejde, tak porušit. V případě zákona gravitačního je však všechno toto úsilí marné, a tak mě svět vláčí s  sebou po absurdních cestách na nesmyslná místa a já mu to vracím tím, že o tom napíšu a on se mi za to směje. Já mám radost, když se čtenář směje, ale tohle je smích uštěpačný a jízlivý. Za to, že já ukážu jeho nesmysly, mi svět ukazuje vykažené zuby.

Chtěl jsem jít jinam, ale musel jsem se vláčet s nebožákem, který nedopatřením vyslechl mou stížnost světu. Pravým posluchačem byl ovšem Fyzik, proto jsem taky volil věty, aby tomu rozuměl, ale to byla chyba, protože neznámý byl asi taky fyzik, začal tvrdit, že to vůbec není pravda, že gravitační zákon lze snadno obejít a začal operovat s veličinami jako jogín, mantra a odhmotnění. Tušil jsem, že to neskončí dobře, a taky že ne. Můj fyzik totiž nesnáší nepodložené teorie, takže neznámému fyzikovi řekl od plic, co si o tom myslí, neznámý opáčil tezí o přízemních lidech, kteří už z definice zůstanou navěky při zemi a můj fyzik na to řekl, že samozřejmě, protože platí Newtonův zákon, a proto v této hospodě stojíme za barpultem a nevznášíme se u stropu. Všichni! To všichni řekl zvlášť důrazně, aby nebylo na pochybách, že Newtonův zákon platí beze zbytku. Oddechl jsem si, že můj fyzik v debatě zvítězil a bude pokoj. Nebyl. Neznámý fyzik pořád mlel meditace, levitace, matrace, to poslední prý kdyby měl, to by nám ukázal, nebo třeba pomeranč jak včera odhmotnil, za pouhých pět minut, to bysme teprve viděli, ale teď už neuvidíme, protože ten co měl, už zmizel. Pomeranč jsme s fyzikem neměli, tak jsme mlčeli, ale ozval se soused - ten co pracuje na střeše. "Pomeranč je naprd, sledujte" - a my se dívali, jak odhmotnil ležák, který před něj právě postavil výčepní Tomáš. "Osm vteřin," pokračoval soused, když pivo zmizelo. "Ale ta levitace by mě zajímala, mně natýkají nohy. Matraci nemám, ale donesu se střechy prkno s hřebíky, to je pro jogína vhodnější." Neznámý prkno odmítl, že nechce dostat otravu krve z rezavého hřebíku, a že přece všichni známe stav beztíže, tak na co prkno. "Beztížný stav ovšem těžko dosáhneme zde na této palubě, že?" ušklíbl se fyzik. "Klidně tady, klidně přímo tady vám ukážu stav beztíže, musíte mi ale koupit panáka," odvětil bohorovně neznámý.

Chtěl jsem jít jinam, protože mi bylo jasné, že stav beztíže si chce přivodit alkoholem zdarma, ale protože vím, že klid něco stojí, ať jste kde jste, objednal jsem mu ořechovku. A fyzik druhou. Byl jsem v pokušení dát si taky, ale fyzik se mě přísně podíval, abych pamatoval Newtona, a tak jsme zůstali u piva, zatímco neznámý klopil panáky a mlel, že my nikdy nedosáhneme nirvány, protože na to nemáme kuráž. Na to řekl soused se střechy, že on taky nikdy nedosáhne nirvány, protože má sto třicet kilo a napito, ale právě proto si s ním ořechovku klidně dá. Konečně jsme měli chvíli klid. Pak soused zaplatil tři piva a šest ořechovek a já v duchu počítal, kolik mě bude stát další klid. Neutratil jsem však už ani o halíř víc a může za to Newton a jeho zákony. První se uplatnil, když se neznámý vracel ze záchodu. Už při cestě tam se pokoušel levitovat a nazpátek zakopl o věšák a upadl. Upadl a zůstal ležet a nepotřeboval ani matraci ani prkno s hřebíky. Horší bylo, že stav beztíže mu ani trochu nešel. Vlastně mu nešlo už vůbec nic. "Spletl si stav beztíže se stavem bezvědomí," řekl někdo. "To bylo strachu z hřebíku a teď bude mít otravu stejně," řekl další. "Tak to ne, hoši," řekl výčepní Tomáš, "když jste si ho takhle ožrali, tak se o něj hezky postarejte." 
A to poslední platilo pro mě s fyzikem.

Nechtěl jsem tam vůbec jít, ale co naplat, Soused byl pryč z hospody i se střechy, musel jsem fyzikovi pomoci já, i když za celou tu lapálii mohl on. On a jeho Newton. Fyzik neznámého prošacoval a kromě pomeranče našel i nějaké doklady s adresou. Bylo to docela blízko, ale i tak jsme zjistili, že beztíže se pěkně pronese.

Svět nás opět pohltil a vláčel nás (a my zas toho Beztíhu) až do čtvrtého patra bez výtahu. Cílem cesty byl zvonek, na který jsme, když jsme Beztíhu opřeli o dveře, zazvonili. Chvíli se mi zdálo, že u těch dveří levituje, ale asi to bylo jen zdání, protože, když se ty dveře otevřely, byli jsme už pryč. Slyšeli jsme jen tlumené žuchnutí. "Druhý Newtonův zákon," poznamenal jsem já. "Asi mají koberec," poznamenal fyzik. "To má tak někdo štěstí, že když ho dožene přitažlivost světa, vždycky se najde nějaká dobrá duše, která ho odnese a položí na koberec," řekl jsem zase já. " Ano," uzavřel fyzik, "tenhle Newtonův zákon je čtvrtý, platí jen pro někoho, a proto se o něm ve škole neučí."

Copyright © 2018 | Martin Brož
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky