Nouzový stav

Kolegové nespokojeně brblali nad nouzovým stavem, který se vznáší nad operačním stolem a už už se chystá kapat infuzemi. Dohadovali se, co to přinese, a kdy to vypukne. "Po volbách," řekl někdo. "Proč po volbách? Když včera bylo pozdě," vyslovil podiv jiný kolega. "Pochopitelně, že po volbách. Přece před volbami je všeho dost a nouze začne vždycky právě až po nich," objasnil jsem. Přesto jsem jasně v  místnosti cítil nejasné obavy. "Já jsem byl v nouzi už tolikrát, že mě nějaká další nemůže rozhodit," snažil jsem se je rozptýlit. "To se ti to hoduje, když ti lidi půjčujou," nesouhlasil kolega, který nejvíc brblal. "Já jsem vždycky svoje dluhy zaplatil," ohradil jsem se. "A zaplatíš i dluhy, které nadělá během nouzových stavů stát?" podíval se na mě kolega. A hned si odpověděl. "No dobře, tak ty ne." Debata by pokračovala dál, ale ocitli jsme se v časové nouzi a rozešli se po své práci.

Nestihl jsem tedy kolegům předestřít, že nouzový stav má i své kladné stránky. Nemusíte je složitě číst. Zcela jasně to říká vláda. Totiž, že v nouzovém stavu je možno provést opatření, která by se jinak prováděla s největšími obtížemi. Přesně tak.

Jsem ten nejlepší ministr domácího zdravotnictví. A k tomu moc hodný. Opovažte se mě ale srovnávat s jiným nejlepším, příliš hodným ministrem. Ten byl tak vyčerpaný, že spal někdy dvě až tři hodiny denně. To je divné. Mně bylo před týdnem taky nedobře a byl jsem taky úplně vyčerpaný, ale spal jsem čtrnáct až šestnáct hodin denně. Našel bych i jiné rozdíly. Třeba co se vkusu týče, ale já neumím zpívat, takže nic. Tohle všechno sem nepíšu proto, aby kvůli mně někdo plakal, ale aby bylo zřejmo, proč jsem nebyl sto reagovat v počátcích epidemie. Ohnisko jsem odhalil až ve chvíli, kdy jsem byl schopen vyjít schody a otevřít dveře. Do dětského pokoje. Hned poté jsem vyhlásil nouzový stav. Důvodem byly špinavé ponožky na stole a plíseň na talíři pod stolem. Také jsem zjistil, že epidemie se přelila do dalších regionů. Nejpostiženější byla koupelna. Počet předmětů tam rozházených, stoupl od mé poslední návštěvy exponenciální řadou. Vyhlásil jsem opatření. Omezení pohybu, dokud nebude reprodukční číslo špinavých hader a nádobí menší než nula celá nic. A nebude umytá koupelna. Představte si, že se mě pokusili odvolat! Prý jich je víc než třípětinová většina, což bystře spočítal syn. Smůla. "Já neodstoupím," sdělil jsem. "Nikdy." A zabavil jsem jim klíče, kterými začali neprozřetelně cinkat. Poté jsem připomněl povinnost poskytnout věcné prostředky pro řešení nastalé situace a vzal jsem si z dceřina prasátka stokorunu. Protože mi náhle nastala žízeň. Situaci jsem zvládl, a aby se mi nevymkla z rukou, zamkl jsem těmi klíči za sebou na dva západy. Když jsem se vrátil, bylo uklizeno. Protože jsem opravdu hodný, ne jako ten nový ministr, hned jsem dětem povolil jít do školy. To bylo radosti! Syn mlčel a dcera se mě zeptala, kdy jí vrátím tu stokorunu. Poučen kolegou, odkázal jsem ji na stát.

Vidíte, že nouzový stav skýtá netušené možnosti. Jen to musíte být vy, kdo ho vyhlásí.