Novoroční pohádka

Do Nového roku jsem vstoupil s jediným předsevzetím, že si nedám předsevzetí a budu se jen válet a odpočívat. Činím tak každoročně, v bláhové víře, že to přísloví slibující, že pak budu mít takový celý rok, se konečně vyplní. Tak letos zas nic. A to to vypadalo ze začátku tak slibně. Vyšlo sluníčko a udělalo se takové teplo, že jsem si vzal deku a křeslo a usadil se na balkón.

Napřed přiletěly mouchy. Hmyzu nefandím, nechtěl jsem však začínat Nový rok vražděním, i když je to teď v módě, a nechal jsem mouchy kroužit kolem mé hlavy. Však brzy zmrznou, utěšoval jsem se. Jenže než se tak stane, budu mrznout i já, došlo mi vzápětí. I vstal jsem a přinesl na balkón muškát, který jsem před mrazem přemístil do mezaninu. "Muškát tam umře taky, ale v teple." To jsem řekl mé paní, ale ona si ho přes léto vypěstovala a tím i vztah k němu, tak jsem už neřekl nic, vzal konvičku a rostlinu zalil. Za to mi teď měl posloužit proti mouchám. "Muškát - muší kat," prohlásil jsem výhružně a postavil jsem květináč přímo před sebe. Ty malé mušky skutečně zmizely. Přiletěly místo nich větší a největší z nich, taková modrá obluda, si sedla přímo na muškát. Usadila se na největším listu, protože ostatní by se pod ní ulomily a zírala na mě.

Zíral jsem taky, protože z vyhřáté deky se mi nechtělo, jenže moucha má dvě stě očí a já jenom dvě, takže jsem v hypnotizérském souboji začal prohrávat. Mimo to, družina modré nestvůry začala protivně poletovat a bzučet a rušit mi tak soustředění. "Já vám dám! Poženu vás svinským krokem!" S těmi slovy jsem se vyprostil z deky a zamával rukama. Družina much se vznesla přesně tak vysoko, kam už nedosáhnu a pak posedala na prádelní šňůry. Jejich tlustá královna se těžce zvedla a sedla si mi na hlavu.

Naštěstí přiletěli ptáci. Stačilo zakroužit a mouchy byly ten tam. Kromě modré obludy. Ta byla v zobáku. "Hodní ptáčkové," pochválil jsem je a oni začali krákat. To se mi nelíbilo. Chtěl jsem si zrovna kapku zdřímnout, abych měl po celý rok dostatek spánku, a to neustálé krákání mě rušilo.

Naštěstí přišla kočka. Člověk může mít na mouchy, havrany a svět různé úhly pohledu, kočka neomylně nalézá ten pravý. Lehla si na zahradě pode mnou kolmo na slunce a havrani odletěli.

Klid netrval dlouho. Kočka spící kolmo na slunce a dopoledne nedá naopak spát psům, procházejícím kolem zahrad. Byli dva, každý si vybral jeden plot, postavil se za něj a začal zběsile štěkat. Jsou věci, které člověk nedokáže. Rozdělit úhel na tři stejné části je snaha stejně marná jako odehnat psa, když se poblíž něj rozvaluje pěkná číča. Protože mám v sobě geny dona Quijota, zkoušel jsem oboje. Dlouho a marně. Ale kočka to dokáže!

Přišel mrak, kočka se líně zvedla, nonšalantně prošla mezi dvěma odvěsnami plotů, za nimiž poskakovali jak pominutí ti dva vořeši, prošla dírou v přeponě a zmizela. Kočka umí vyřešit trisekci úhlu.

Psi ochraptěli, ale mrak se nezvedal. Nevadí, je to jako v pohádce, a tu budu mít teď celý rok! A uvelebil jsem se v křesílku a těšil se, co přijde teď. Vrzly dveře a na balkón vstoupila má paní. "Nejhezčí část dne jsi prospal, tak teď bychom mohli jít na chvíli na procházku," navrhla. Chtěl jsem jí říct, že jsem nezamhouřil oka a vylíčit svůj chrabrý boj s mouchami, ptáky a psy, ale na balkóně už stejně začala být zima, tak jsem se jen oblékl a šli jsme. Takovou procházku můžeme zakončit v přívětivé a teplé hospůdce, a to bude hezký konec pohádky, pomyslel jsem si jen.

X X X X

S pocitem, že budu celý rok žít jako v pohádce, jsem druhý den opět vstoupil na balkón. Nebylo tam nic, ani sluníčko, ani mouchy, ani ptáček nezapípal, kočka někam zalezla a tak pes nezaštěkal. Vlastně, něco tu přece jen bylo - zmrzlý muškát.