Nůž

Nůž, sirky a papír. Věci, které kdysi míval u sebe každý muž. A zároveň jimi byl jaksi definován. O nožích a také o jejich majitelích mi poutavě povídal mistr nožíř, pan Tupý. Navzdory jeho příjmení jsem z jeho dílny odcházel s noži ostrými jako břitva a historkami neméně vybroušenými. Jestli jen polovina těch příhod byla pravdivá, není divu, že zákazníci vykrváceli a pan Tupý se stal posledním nožířem v celém Brně.

Nožíři byli téměř vyhubeni a jejich zákazníci si museli podřezávat krky a žíly vlastnoručně nabroušenými noži. Já jsem přežil bez úhony díky tomu, že houbařskou rybičku jsem se ostýchal přinést k nabroušení. Kdybych se mistru nožíři přiznal, že toto je jediný osobní nůž, který jsem kdy vlastnil, nikdy by mě už žádnou historku nepovykládal. Řekl jsem v dílně vždycky, že můj osobní nůž zatím slouží perfektně - to byla pravda, hříbek jsem s rybičkou očistil pěkně a dokonce jsem oloupal i růžovku - nechal si nabrousit nože domácí
a poslouchal krvavé romány. A i ty vyostřené domácí nože byly, vzhledem k tomu, že jsem byl tenkrát ještě svobodný a sám je moc je nepoužíval, vcelku bezpečné.

Pak se stalo, že jsem si pořídil vlastní domácnost. A vlastní kuchyňskou linku. A vlastní dítě.
A vlastní nože. To dítě bylo ještě v očekávání, nože však stály na nové lince a čekaly na nabroušení. Chtěl jsem je nechat nabrousit mistrem nožířem, žena však zásadně nesouhlasila. Prohlásila, že po zaplacení položky nožíř jimi nebude co krájet. A vůbec, že bych takové věci měl dělat sám. Ve Velké knize o matce a dítěti jsem se dočetl, že těhotná žena trpí hormonální dysbalancí, a proto se jí nemá odporovat. Vzal jsem tedy ten největší nůž a začal po něm přejíždět brouskem. Po šestém zakvílení trpícího kovu žena odešla. Zavřel jsem za ní dveře, okno do ulice a pokračoval v koncertu. Kam se hrabe heavy metal. Kov kvílel a vyluzoval plejády kakofonických tónů. Dokonce byly slyšet i bicí. Pak se dveře, na které žena bušila, otevřely a zpěvačka vykřikla: "Kdy už to bude konečně hotové?" Řekl jsem že za pět minut
a vzal jsem do ruky další nůž. Dveře se zase zavřely. Za pět minut koncert skutečně skončil. Nevěřil bych, jak může být ticho úlevné. I s výsledkem jsem byl spokojen. Má domácnost bude bezpečná. Po mém broušení zůstaly nože tupé jako předtím.

Po šestnácti letech mohu zhodnotit výsledky vlastního nožířského umění. Pravda, při krájení se musí hodně tlačit a když je náhodou chleba čerstvý a měkký, tak je místo krajíce trhanec, zato jsou v mé domácnosti všichni živí a zdraví - ten palec mé ženy se na plastice na Berkové podařilo přišít - dokonce jsme se za tu dobu rozrostli o nového člena.

A právě ten nový člen může za to, že jsem o sobě zapochyboval. Syn dospěl do věku dvanácti let a projevil zájem mít vlastní nůž. A chodit s ním ven! Žena mu to okamžitě zakázala. Zaváhal jsem. Uviděl jsem dvanáctiletého sebe, jak vyřezávám lodičky, dělám totem, házím nožem do stromu, pak je u toho stromu ten kluk z béčka...a zakázal jsem to taky. Rodiče musí dbát na bezpečnost svých dětí, tak. Navíc dneska se už synové vychovávají jinak. Sice tu novou výchovu podle gender pravidel úplně nechápu, ale vím, že nože tam určitě nepatří.

Jenže minulý týden jsem byl u svých vlastních rodičů v garáži. Otec už deset let neřídí, a tak je za tu dobu garáž plná věcí, které s automobilismem nemají nic společného. Společného mají to, že se jednou budou hodit. Je to pravda. To, co jsem tam hledal, jsem sice nenašel, zato jsem objevil malé sametové pouzdro. A v tom pouzdře byl nůž! Není o moc větší než moje rybička, zato je velice elegantní a stříbřitý. Na pouzdru je nápis Bratislava 1939. Zeptal jsem se na ten nůž otce. Otec pravil, že nůž patřil jeho otci, a že si ho pořídil v Bratislavě, když utíkal do Anglie. Dědeček byl za první republiky důstojník v armádě a Mnichovská dohoda ho donutila uprchnout z republiky. Jeho cesta vedla právě přes Slovensko a Persii do Londýna. Někdy po válce pak dal děda nůž otci. O bližších osudech nože už otci nebylo nic známo. Ani, kdy ho zapomněl v garáži. A protože dědeček už je po smrti, zůstane další osud nože zahalen tajemstvím. Možná je to tak dobře, nejspíš je ten osud docela obyčejný. Dlouhý spánek
v kapse nebo v zásuvce, pak něco malého uřezat a zase šup do kapsy. Nebo do šuplíku. Usoudil jsem, že po desetiletích, kdy nůž spal v zaprášené garáži, je načase napsat do historie rodinného nože novou kapitolu a dal jsem si ho do kapsy.

Jenže jakou kapitolu já s ním napíšu? Já, který všechny nože ztupí. Náhle mi ta moderní výchova přišla neskonale pitomá. Rozhodl jsem se dát nůž synovi. Ale napřed mu ho pořádně nabrousím...