O človíčkovi

Tenhle večerníček je můj oblíbený. Možná i kvůli tomu, že s přibývajícími díly se bezejmenný človíček stal Človíčkem. Kritik napsal, že divák se s hlavním hrdinou identifikoval. Kritik se v tom moc pitvá, a proto používá termíny z pitevny. Je pravda, že Človíčkovi šlo tolikrát o krk, že je s podivem, že přežil všech čtrnáct dílů, ale já bych jednoduše řekl, že Človíček se mi stal blízkým. To se děje nenápadně a zneháhla. Pozná se to tak, že od chvíle, kdy se tak stane, nemůže být blízká bytost bezejmenná. Proto to velké Č.

Človíček čelil nástrahám osudu statečně a s notnou dávkou štěstí. A nakonec měl teplo, jídlo i střechu nad hlavou. Mně ale víc zaujaly ty prvotní pokusy, rozdělat oheň, ulovit zvíře a postavit přístřešek. Končily vždycky nezdarem. Dost jsem se v tom viděl. A máloco potěší člověka v nezdaru, než vědomí, že v tom není sám. Jenže Človíček v tom byl sám. Neúspěch ho nezlomil, človíček to zkusil znovu. Jinak. Tak znova. A ještě jednou. A uspěl. V tomhle už jsem se tak neviděl, ale to je tím, že Človíček neměl jinou možnost, než to zkoušet furt pryč, jinak by už o něm nenatočili žádné pokračování a večerníček by skončil dřív, než pořádně začal. Na rozdíl od Človíčka, člověk se na spoustu věcí může vybodnout a nic se mu nestane. Nevím, jestli je to pokrok nebo degenerace.

Taky ten akcent na jednotlivého človíčka je už dnes překonaný. Bůh sice praví, cokoli nejmenšímu z lidí jste udělali, mně jste udělali, ale to vedlo jen k mnoha pokusům vyhladit rovnou celé národy. A na jména se právě hledělo. Stačilo se nesprávně jmenovat a šmytec. Bezejmenná masa má mnohem větší perspektivu.
I oproti sebetalentovanějšímu individuu bude úspěšnější. Viděl jsem teď takovou masu na staveništi. Stovky strojů a mezi nimi tisíce lidí. Tedy, já vím, že Číňané si stále dávají jména, že to ještě nestihli zrušit, ale to je stejně samý Jin nebo Jang. A tihle Jinjangové dokážou postavit celou nemocnici za šest dní! Bůh sice za stejný počet dnů stvořil celý vesmír a svět, ale později vysvitlo, že Boží dny jsou úplně jinak dlouhé než lidské. Jinjangové se hemžili na staveništi jako mravenci a stejně tak jim to šlo. Zatím geniální jedinec přišel s nápadem, který nikdo další nepochopil, případně se individua nedokázala mezi sebou domluvit, a když už někdo výjimečně potlačil své ego, nezbylo mu už sil na roztlačení káry. Ovšem nikoli káry se stavebním materiálem, ale se stavebním zákonem. Názorný příklad toho, že papír je těžší než cihla.

Nevím jestli jste se někdy dívali v lese na mraveniště. Já jo. Vybral jsem si takové veliké, s lesními mravenci, kteří jsou pěkně vidět. Každý měl nějaký úkol a běžel sem nebo tam, takže z toho bylo veliké míhání. Za chviličku jsem měl mžitky před očima. Vzápětí mě z toho rozbolela hlava. A nakonec mě přepadl takový pocit malomyslnosti, že jsem to video ze stavby nemocnice vypnul. Pustil jsem si raději televizi. Přírodopisný snímek bude nejlepší na uklidnění. Co čert nechtěl, bylo to o mravencích. Byli jich milióny. Ne, víc. Miliardy. Pálili je plamenometem, topili vodními děly, trávili jedy. Hrůza. Ale co to? Milióny mrtvých a mravenci nic. Klidně se valili dál, přes mrtvá těla svých soukmenovců. To proto, že struktura zůstala neporušena. Bezejmenná masa. A ovládla svět.

Potvrzeno. Vyhlídky Človíčků jsou nevalné. Leda by stali mravenci. Ovšem s malým m. Takže to mám spočítané. Za šest dnů jsem nebyl schopen dokončit jeden jediný fejeton. Místo toho jsem mohl postavit kus nemocnice. Byl bych tak mraveništi, pardon společnosti, mnohem prospěšnější. Ale ten fejeton jsem nakonec dopsal. I když se zpožděním. Musím se polepšit, půldenní zpoždění není v mraveništi tolerováno.
U nás se ještě prospěšnost jedince společnosti nehodnotí, tak jsem montérky nevyfasoval a můžu psát dál. Ještě o tom, jak to dopadlo s Človíčkem. V posledním díle si našel Človíčku, a tak už na nepřízeň osudu není sám. Docela by mě zajímalo, jak se s tím osudem perou ve dvou a jestli se neperou mezi sebou. Jenže už žádný další díl není. Nebo je, ale ten už není ve večerníčku, ale na nějaké stanici, kterou nenaladím. Ale věřím, že Človíčci si poradí. I v díle Mravenci. Oni totiž ví, že jim jde o život. Jsou na to, na rozdíl od nás, zvyklí.