O lásce

Seděl jsem v křesle a hryzal tužku. "Jestli máš hlad, tak v troubě jsou šunknfleky," ukázala mi žena směrem do kuchyně. "Nemám hlad, přemýšlím," vyndal jsem tužku z pusy. "Doufám,  že ne o Babišovi," vyslovila přísně má drahá. "Proč? Nadměrné množství moci je archetypální záležitost a jako taková ideální terč, do kterého se dokonce i já dokážu trefit," oponoval jsem. "Čápi, řepka, sestavování vlády...to lidi otravuje, lidi se chtějí bavit," nesouhlasila žena. "Tak mají tentokrát smůlu, budu je otravovat. A hodně. Nejsem Troškař, jestli se chtějí smát, ať na něj jdou do kina, protože v tomhle fejetonu prostě humor nebude," hájil jsem svou tvůrčí svobodu." "Tak to bude těžkej propadák," předvídala žena moji novinářskou budoucnost.

Protože co se týče mě, se její věštby plní, opatrně jsem se zeptal: "Copak musí být fejeton pokaždé vtipný, proč by nemohl být třeba poetický?" "No vidíš. První máj byl lásky čas. Co kdybys to oživil?" navrhla žena téma. "Skvělý nápad," okamžitě jsem vstal a políbil ji. "Napřed něco napiš!" vyprostila se z mého objetí. "Kdo to nemá, ten o tom mluví, nebo píše," snažil jsem se dál přejít od slov k činům. "To se teda pleteš," ukázala volnou rukou do naší knihovny. "Tak jo," rezignoval jsem, "tak si budem číst Mikuláška. Padesát let nikdo nic lepšího o lásce nenapsal a nemyslím, že zrovna já to teď překonám." "Stačí, když se tomu přiblížíš. Mikuláška ti nechám pro inspiraci," vzala si žena z knihovny jinou četbu a odešla na balkón.

Osaměl jsem v pokoji s Mikuláškem a i když ho mám rád, žádnou jeho sbírku jsem si nepodal. Já mám psát o lásce. Pcha. To se dá tolerovat ve dvaceti. Po čtyřicítce jenom v případě, že jste génius. Ani jedna možnost u mě neplatí. Chvíli jsem uvažoval nad faktem, že slova básníků stejně ztratila kouzlo v ústech sňatkových podvodníků. Ale což takhle se podívat, jak se o lásce píše moderně a vědecky? Pustil jsem si internet. Bylo tam toho spousta. A rozbor byl mnohem hlubší než rozbor sebesložitější básně. Šli až na molekulární úroveň.

Mezitím prošla žena pokojem do kuchyně. Asi pro ty šunknfleky. Autoři toho článku by mě v tu chvíli bez problémů dokázali změřit a určit jaké endorfiny a které dopaminy se mi právě v této fázi lásky vyplavují. Zajímalo mě, jestli ty fáze dokázali i nějak rozdělit. Dokázali. Našel jsem navazující článek, kde už byly závěry. Těch druhů lásky je prý přesně čtrnáct. Přestal jsem to číst.

Vzpomněl jsem si na Skácelovu sbírku Kolik příležitostí má růže. V titulní stejnojmenné básni  se autor ptá podobně. Ale v zahradě, kde ty růže rostou, nechal moudrý básník stále otevřeny dvě branky. Jednu proto, abyste mohli kdykoli vejít a druhou vzadu, protože těch příležitostí je nekonečně mnoho. Protože zůstávám stoupencem této teorie, tak jsem ty internetové kraviny vypnul. Navíc jsem z toho dostal žízeň a tak jsem zašel na pivo.

V hospodě panoval příjemný ospalý klid. Po chvíli vrzly dveře a vstoupil zamilovaný pár. Tedy, jestli byl zamilovaný on nevím, ale ona byla zcela určitě. Jinak není možné vysvětlit, že vstoupila dovnitř a dokonce si sedla ke stolu. "Čistý nebo špinavý?" zeptal se mile výčepní Tomáš. Dívka se vylekaně podívala na své boty, ale mládenec zachránil situaci a požádal o jedno čisté a malinovku.

Okamžitě po této objednávce vytáhli ti dva místo podtácků svoje placaté mobily a začali  do nich datlovat. A to pak dělali celou dobu, dokud neodešli. Jen v jednu chvíli se zdálo, že někdo z nich promluví. Hoch se začal vrtět a snad by i něco řekl, kdyby to Tomáš nepokazil. On má ze svého kapitánského můstku za pípou dost přehled a tak chlapce předešel. "Ještě jednou?" zeptal se. Mládenec se nevzmohl na odpor, Tomáš jim tedy donesl pivo a malinovku a oni si zase začali hrát s těmi svými telefony.

Já jsem ten článek o čtrnácti druzích lásky nedočetl, ale nezdálo se mi, že by měli v přehledu uvedený tenhle způsob.  Je to s podivem, protože začíná být velice rozšířený. Asi jim to budu muset napsat a trochu jim tu jejich definitivu s číslem čtrnáct nabourat.

Během mých úvah ti dva mlčky odešli. Rozhodl jsem se, že půjdu taky. Zaplatil jsem, vyšel ven a uviděl toho hocha, jak táhne svou slečnu zpátky k hospodě. Bylo mi to divné. Že by měl takovou žízeň? Spíš něco zapomněli. Nebo ne?

Přímo před hospodou roste třešeň  a tam se ti dva zastavili. Je to poměrně zakrslý a nehezký strom, ale nemůže za to. Musí vyžít z čtverce velikosti necelého čtverečního metru. Hlína je dokonale udupaná, jak tam postávají kuřáci a stojí kola žíznivých cyklistů. Jinak je všude asfalt. Všiml jsem si, že na rozdíl  od ostatních třešní v ulici, ale na téhle ještě zbylo několik květů. A tak ji pod nimi políbil. Tedy, já jsem to neviděl, protože je mi nepříjemné strkat nos  do cizí intimity, ale chci si to myslet. Jinak by tam přece nešli zpátky.

Ale i kdyby to tak náhodou nebylo, tak se objeví jiná příležitost. Já totiž věřím se Skácelem, že jejich množství se limitně blíží nekonečnu. Jinak bychom totiž, my lidi byli ztracení.