O sovách a lidech

Co je zjednodušené, to se líbívá. Fejeton o skřivanech a sovách se líbil. Nechal jsem ho tak. Jednak právě proto, a pak, já ostatní ptáky moc nemusím. Všichni ti, supi, straky, šplhouni, papoušci, holubi na báni, motáci, k tomu husy, slepice, děkuju pěkně. A to nehovořím o těch, kteří nejsou vidět. Mají tak dobré mimikry, že nevíme, kteří to jsou. Alespoň že v noci je jakž takž ticho. Takže jsem sova. Že je tím pravým důvodem noční život? Bejvávalo. Ostatně, jakýpak teď noční život. I když jako sova umím létat mezi řádky, tak neslyšně, že si mě žádný kritik nevšimne, po dvacáté první hodině sedím poslušně ve své dutině, kde mám svoje pero, svůj notes, svůj ležák a svou potravu, kterou venku ulovila sova, se kterou jsem vytvořil doživotní pár, a která zaslouženě odpočívá ve vedlejší dutině. To mi úplně stačí. Nepotřebuju nikam lítat ani poslouchat něčí protivné štěbetání. Jakoby nestačilo, že sova ve vedlejší dutině pustila televizi. Nějaká debata. Chocholouš, Kvíčala, Kvakoš a Lžičák. Čekal jsem, že to brzo skončí, ale přiletěli ještě Chřástal Kropenatý a Hýl Rudý. V debatě sice byla i sova, ale já sýčky nemám rád a požádal jsem proto ženu, aby to přepnula někam, kde se ptáci neživí koronaviry. Našla nějakou debatu o feminismu. Byly tam Pěnice Jíkavec, Chaluha Příživná, Husa Malá, Husa Velká. Taky sýkory byly dvě. Babka a Parukářka. Zahoukal jsem, a pak jsem přístroj přepnul sám. Na program Ticho.

Ta pauza mezi odstavci je to ticho. Takže krátká pauza. Po ní zahoukala lépe zbarvená sova. Kromě několika nepodstatných věcí jsem se dozvěděl, že rozhodně nemohu být sova. Že vůbec nemám velké oči jako sovy, o eleganci sov si prý můžu nechat leda zdát, ale to bych nesměl v noci strašit, což je ostatně to jediné, co mám se sovami společného, a to strašení není nehlučné. Už z podstaty věci. Chtěl jsem do toho všeho něco namítnout, ale stihl jsem jenom zamrkat. Ještě, že my sovy, na rozdíl od ostatních, mrkáme horními víčky. "Copak ty umíš létat?" ukončila monolog má žena a dala mi do ruky jakousi knihu. Odebral jsem se do své dutiny s kapesním atlasem ptáků. Otevřel jsem ležák a po něm i atlas.

Kivi jižní. Podivný pták bez křídel, který musí mít vlastní řád. (Apterygiformes) Přestože je to noční pták, jeho oči jsou malé, spíše zapadlé, je celý porostlý, takže se podobá velké chlupaté kouli... Hm... Promnul jsem si oči, které mě trochu začaly bolet. Pak jsem si nasadil brýle. Tak, a kam se hrabe samotný výr. Já je mám teď větší. A jak jsem je mnul, tak jsou hezky červené, výr dosáhne jen na slabě oranžovou, i když je bude vyvalovat, jak chce.

To by bylo. Co dál? Poškrabal jsem se na zarostlé hrudi. Ale ale, obě! pohlaví jsou stejně chlupatá a dají se od sebe rozeznat jen podle velikosti. A protože Kiviové tvoří taky doživotní páry, nemohu být Kivi. S partnerkou, kterou má Kivi místo zrcadla, bych já neutvořil pár ani na pět minut. A vůbec. Já k létání křídla nepotřebuju. Je pravda, že už mi to někdy jde těžko, že to někdy ani není poznat, ale geny nezapřeš. Dcera brzy vyletí z hnízda a já jí musel jako moudrá sova dát tři dobré rady. Zněly: Lítej vysoko. Poslouchej vítr. Dávej pozor na sítě. Dcera je svéhlavá a na rady nedbá. Jako ten brouček z Karafiátových Broučků. A já se ještě na stará kolena budu bát žluny. Místo ní. Ale i když dcera dělá věci naopak, hlavou dolů chodit neumí. Takže žádní Kiviové, ale přece jen Sovy.

Pro jistotu jsem si to ještě potvrdil. V atlasu jsem si přečetl, že se sovy řadí k ptákům
s nejdokonalejším mozkem a nejrozvinutější mozkovou činností. Takže, teď jde jen o to, která jsem já. Ano, pálí mi to, tak bych mohl být sova pálená. Tu také málokdo viděl, většina lidí ji pouze slyšela a sotva si dovedli představit, že tak hrůzostrašné skřeky a chroptění může vyluzovat tak krásný pták. Takhle přesně to stojí v odborné literatuře. Zaváhal jsem. Ten zvuk, který jsem vydal před televizí, by tak zhruba odpovídal, ale krásný pták? Šel jsem si prohlédnout sovu, která se mnou tvoří doživotní pár. U ní by to odpovídalo. Ale co se mnou? Krásná sova krásně spala a já si znovu promnul oči, které, na rozdíl od všech ostatních ptáků, nemám po stranách. A protože nemám ani postranní úmysly rovnou jsem svou ženu probudil. Co má co spát, když je poledne? Tedy pro nás. Pro vás ostatní půlnoc. Navíc jsem potřeboval pomoct. Postranní vidění my sovy kompenzujeme tím, že umíme otáčet hlavou o 270 stupňů. Nějak jsem si hnul s krkem, nebo co.

Odešel jsem zpět do své dutiny s tím, že bych mohl být ještě Kulíšek nejmenší. To je sovička
k pomilování. Jen jsem dobře neslyšel, jestli žena říkala k pomilování nebo politování. Musím se tam vrátit a zjistit to.

Je mi jasné, že když se věci nezjednoduší, nebudou se líbit. Navíc si nic nezapamatujete. Takže shrnutí: Jsem Sova pálená. Ale Kulíšek je ještě pořád ve hře. Doufám. No co, vy jste si něčím stoprocentně jistí? Já ne, a snad ani nechci. Hlavní je, že o užitečnosti Sovy pálené ani Kulíška není nejmenších pochyb a oba zasluhují veškerou ochranu a podporu.