Obrazoborci

22.09.2019

Tak už je to tady. Nové kolo obrazoborectví. Není se co divit, tradici máme bohatou už od dob husitství. A dál přes kácení mariánských sloupů v republikánském nadšení první republiky po likvidaci nevhodného umění nejprve nacisty, pak komunisty. Ruku v ruce s likvidací nevhodných osob. Ať již z masa a kostí nebo z kamene.

O ničení soch jsem už psal, takže pravidla a zákonitosti s tímto druhem sportu spojené, jsou Vám známy. Ne-li, najděte si fejeton Jungmannovo náměstí a bude Vám to jasné. Ve Spojených státech šampionát stále probíhá. Když došli konfederační vojáci, přišli na řadu lékaři. Levicoví aktivisté momentálně požadují odstranění otce moderní gynekologie Jamese Mariona Simse z newyorského Central Parku. Tedy jeho sochy. Kdyby šlo o Simse živého, mohlo by se stát, že mnozí z těch, kteří jeho odstranění žádají, by nebyli na světě. Možná proto Sims ještě stojí, i když nahnutě. Ale nechme nahnutou Ameriku Amerikou, protože nám začalo první kolo domácí soutěže. Bylo to dva nula pro zastánce odstranění pomníku, ale teď se ke Koněvovi někdo připoutal, a tak snížil na dva jedna. Může to být ještě napínavé, včetně mezinárodního utkání, až nám Rusové začnou kácet legionáře.

Obrazoborci tvrdí, že jde o historickou spravedlnost a Koněv do Prahy 6 nepatří. Budiž. Koněv byl v lednu 1945 v Osvětimi, v květnu 1945 v Praze a v listopadu 1953 v Budapešti. Jeho role při událostech v srpnu šedesátého osmého v Praze je nejasná. Ideální by tedy bylo, kdyby Koněv v Praze 6 stál v první polovině roku a na tu druhou by se odebral někam na dáču. Obrazoborci rozhodli, že se Koněv odebere nadobro. Mně to tedy líto není, jen mám obavu, aby se za pár let zase nadobro nevrátil. S minulostí se totiž můžeme vyrovnávat, pokusit ji poznat nebo ji zavřít do trezoru a tvářit se, že neexistovala. Když se něco někam zavře
a řekne se, že se ty dveře nemají otevírat, nedopadne to dobře. Jako v pohádce Princ
a Večernice. Ten trumbera princ měl štěstí, že mu s Mrakomorem pomohli Slunečník, Měsíčník a Větrník. Ani s nimi neměl podepsaný žádný pakt. Moje žena má jenom Deštníka. Jednou jsem si ho vypůjčil, protože Mrakomor řádil. (Asi ho zase vypustil nějaký debilní princ.) Vrátil jsem se stejně s promočenýma nohama a namrzlou rukou. A ještě byly mrzutosti, přestože jsme měli uzavřený pakt, že deštník si mohu v případě deště vypůjčit. Jenom tam byla malilinká doložka, že tak nelze učinit, pokud v téže době potřebuje deštník i druhá strana. Konflikt hrozil eskalovat, naštěstí to zachránil Větrník. Prozíravě jsem v cukrárně koupil rovnou dva a v pravou chvíli je vytáhl z lednice. Obávám se, že Koněvům by větrník nestačil. Ti mívají podstatně větší apetit. Mám sice ještě v záloze Měsíčníka, kterého preventivně léta odebíráme, ale doslechl jsem se, že kam vstoupili Koněvové, Měsíčníci záhy přestali vycházet. Sice nemáme moře, tak by se nás ten problém s přílivy a odlivy netýkal, ale i tak myslím, že to za to nestojí.

Abyste si nemysleli, že tenhle fejeton píšu pod pseudonymem Alibista Strašpytel. Ne, Koněv ať se vrátí k matičce Rusi, jen doufám, že tentokrát si na soklu co tam zůstane, Pražané postaví něco, z čeho nebudou za pár let zase potíže. Mohou si vzít příklad odjinud. U nás
v Brně taky máme ve veřejném prostoru pár kontroverzních děl. Ale potíže s nimi nejsou. Víc než kontroverzi totiž budí smích. Dokonce i tak rizikové sochy jako jsou státníci, umíme postavit bez toho rizika do budoucna. Hned vedle sochy Jošta na žirafě máme Masarykovu hlavu. Ne jen tak ledajakou. Je celá z prohýbaných trubek, takže když jsem procházel kolem, silně mně připomněla prolézačku Zeměkoule, která se v dobách, kdy Masaryk ven nesměl, stavěla na každém dětském hřišti. A nejen mně, ty děti, které prolézaly Masarykovou mozkovnou a houpaly se na obroučkách jeho brýlí, Zeměkouli nepamatují, ale prolézačku poznaly neomylně. Prohlížel jsem si dílo a děti v něm rejdící a usoudil jsem, že jsme zase Prahu předběhli. Masaryk byl vzdělaný muž a je naprosto na místě aby měl mozek, do něhož se pohodlně vejdou dvě děti. Zřejmě byl i moudrý, a tak by byl za dítě v hlavě rád. Nějaký pán, co šel okolo, si to ale nemyslel. Vyhuboval dětem, že se nesluší lézt našemu prvnímu prezidentovi po hlavě, a že mají okamžitě zmizet. Holčička vyskočila z levého oka, chlapeček vypadl z nosu a schovali se pánovi za kopyto Joštovy žirafy. Možná, že nebude dlouho trvat
a Masaryk se zase nebude hodit. Ale nic se nebude ničit. Trubky se jen znovu natřou, stejně jako kdysi pestrobarevné Zeměkoule a děti se budou moci beztrestně vrátit na prolézačku.

Myslel jsem si, že neschopnost Pražanů postavit si prozíravé sochy, pramení z toho, že historie prošla hlavním městem přece jen těžší nohou. Vyložil jsem tuto teorii známému, kterého jsem ve městě potkal. Známý, psychiatr, byl jiného názoru. "Statuofilie je pohlavní úchylka, projevující se ukájením se na sochách. Je sice poměrně vzácná, ale se sílícím liberalismem a odtabuizováním prakticky všeho, předpokládám její zvýšený výskyt. Jako ostatně i všech dalších," uzavřel svou teorii. "Ale vždyť na ně jen lijí barvu," zdálo se mi to přitažené za vlasy. "Úchylka už z podstaty neuznává hranici. A jestli v době, kdy byla popsána, ještě jakousi ano, tak dneska už vůbec. A zvlášť ve velkoměstech," odbyl mě dušíznalec a dál už se věnoval pouze dlouhonohé diagnóze, která tam byla s ním. Pro toto vyšetření potřebuje být lékař sám, proto jsem se už na nic neptal a zmizel za rohem. Byl to roh kostela svatého Jakuba. A tam jsem poznal, že psychiatr se nemýlil. Právě na tomto kostele je ten hanbatý andělíček, co vystrkuje nahou zadnici na Petrov. Toho znají i v Praze. A taky všichni znají legendu, která se k němu váže. Jde tam o závist, furianství, soutěživost, nevraživost, peníze
a podobné věci. Přesněji to nejde říci, protože legenda má několik verzí. Je to ale úplně jedno, protože všechno je jinak.

Když se podívate pozorně a ze správného úhlu, uvidíte tam hlavy dvě. A kolem té druhé ještě další ruku. Prostě jsou tam dva a normálně se milují. A jako každý normální člověk, si u toho nepřejí být viděni. A tak to dělají za plentou pověsti a za sloupem. Ne jako nějaký exhibicionista a statuofil.

Copyright © 2018 | Martin Brož
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky