Ojetina

Podle názvu by se mohlo zdát, že budu zase psát o sobě, ale není tomu tak. Řeč je o osobním vozidle značky Škoda, jehož jsem byl hrdým vlastníkem. Do doby, než se stalo ojetinou. Nevím přesně, kdy se tak stalo, jestli v ten okamžik, kdy do něj má žena poprvé zaváhala nastoupit, obávaje se o bezpečnost rodiny, nebo když mé děti prohlásily, že je to křáp.

Možná proto, že jsem z naší rodiny nejvíc nejstarší, odmítal jsem vytrvale všechny kritiky směřující na náš vůz a opravil jsem tu díru pod levým prahem montážní pěnou. "Počítám, že nám vydrží ještě takových šest sedm let," prohlásil jsem a pohladil promáčklé místo na dveřích. Žena vzdychla, že nechce jezdit v plechovce, na kterou navíc někdo šlápl a já jí řekl, že jí to nemusí vadit, protože promáčklina není na její straně, když nikdy neřídí.

"Jediné, co to chce, je vyměnit olej," řekl jsem tónem nepřipouštějícím diskusi a odjel ke švagrovi, který je přijímacím technikem v autorizovaném servisu a prodeji automobilů značky Škoda a dílnu má i doma. Švagr mi kromě oleje vyměnil i filtr, brzdovou kapalinu, svíčky, tři šrouby a jednu žárovku. Pak připevnil plandající zrcátko, vzal si mě stranou a decentně mi doporučil, abych se té plečky zbavil.

"Teď, když je všechno opraveno?" podivil jsem se. "Teď je všechno opraveno a zítra toho bude dvakrát tolik. Pokud do toho chceš vrážet peníze dál, prosím, ale podle mě je nejvyšší čas se toho zbavit," odpověděl mi švagr. Zamyslel jsem se. "Tak jo," řekl jsem. "Můžeš to u vás prodat," mávl jsem velkomyslně rukou, a že půjdu na autobus. "Počkej. Tohle," ukázal švagr na můj vůz, "u nás nejde prodat, to si musíš prodat sám." "Aha," poškrábal jsem se na hlavě v předtuše komplikací, "a kolik bych za to měl chtít?" "No," poškrábal se pro změnu na hlavě švagr, "Hodnota toho auta je čtyřicet tisíc, reálně se dá prodat tak za třicet, ty budeš rád, když se ho zbavíš za dvacet," zhodnotil švagr vše jednou větou.

Když jsem sesbíral dostatek moudrých rad, jak nejlépe prodat auto, zajel jsem po třech letech do myčky a napatlal na karoserii přípravek Lesk-Blesk. Pak jsem krasavce vyfotil ze všech stran - ano i z té jak ji někdo poškrábal při parkování, protože inzerát má informovat pravdivě. Pak jsem ho i napsal, podepsal a odeslal. A čekal, jestli se vůbec někdo ozve.

Hned ten večer mi zazvonil telefon. Někdo, kdo se tak úplně nepředstavil, mi řekl, že mám přijet tam a tam. Moc se mi nechtělo, ale když dodal, že cenu akceptuje, a že se určitě domluvíme, sedl jsem druhý den do auta a přijel na udanou adresu. Cenu skutečně akceptovali. Mělo to jediný háček, musel jsem si na oplátku koupit auto v ceně nad dvě stě tisíc. Určené místo byl autobazar.

Výhodný obchod jsem odmítl, i když to první slovo jsem slyšel asi stokrát. Přibližně tolikrát mi totiž mezitím zvonil telefon. Všichni chtěli moje auto! Odjel jsem domů a začal vyřizovat zájemce. To jsem netušil, že v Brně a okolí je tolik autobazarů.

Když jsem vyřídil všechny telefonáty, šel jsem opět umýt auto, protože k tomu prvnímu autobazaru vedla nezpevněná cesta a večer před tím pršelo. Lesk-Blesk mi došel, tak jsem to nechal být. Stejně jsem musel domů, protože zas pršelo. Když to zase uschlo a na autě se usadil prach, přišel konečně zájemce, který nebyl z autobazaru. Obešel auto, zeptal se, kolik za něj chci, pak vyjmenoval všechny nedostatky, které na něm za pouhých dvacet vteřin stačil objevit, a pak se znovu zeptal, kolik za něj chci. Vzpomněl jsem si na švagra a řekl, že dvacet tisíc. On zase obešel auto, tentokrát pozpátku, a začal zase mluvit o obložení, tlumičích a dalších věcech, o  kterých ani nevím, že existují, takže jsem to přestal poslouchat a trpělivě čekal, až domluví. Trpělivost byla na místě, protože to trvalo celkem dlouho. Že je konec, jsem poznal z toho, že zase přišla ta otázka, kolik za to auto chci. Podivil jsem se a řekl, že přece těch dvacet tisíc. On se taky podivil a začal zas s nějakými podběhy. Já už ale nehodlal nikam utíkat, tak jsem to celé zkrátil dvěma slovy. To slova zněla dvacet tisíc. "Tak to se asi nedomluvíme, " řekl on a zavrtěl nespokojeně hlavou. "Asi ne," souhlasil jsem. A protože jsme se konečně shodli, mohli jsme se rozejít.

Pak přijeli venkovani. Poznal jsem to podle toho, že byli ve městě maximálně podruhé v životě. Jinak by se nemohli tak nesmírně divit škrábancům, které přirozeně vznikají při parkování ve městě. "To má každé auto v Brně, hájil jsem odřený lak za levým blinkrem. Jenže my jsme z Břežan, řekl zájemce. "U nás by se to nestalo, pojeďme raději domů," řekl druhý. "To kdybych věděl, tak bysem sem nejel," řekl třetí tak vyčítavě, že jsem mu dal sto pět korun na jízdenku na dráhu. Poslednímu vesničanovi se auto líbilo nejvíc. "Vezmu si ho i tak," řekl, když před tím zkritizoval řidičské dovednosti lidí z města. "Jen bych vám ho uhradil ve splátkách," řekl na závěr. Zeptal jsem se, jak by si to představoval. "Posílal bych Vám třicet vajec, dva květáky a pět salátů měsíčně, po dobu čtyř let." "A co v zimě?" zeptal jsem se, protože vím, že v Předbořicích sedlák napálil čerta. "V zimě?" podivil se zemědělec. "V zimě nic, to se přece auto zazimuje a nejezdí."

Prodej auta je záležitost, u které se pořád všichni něčemu diví. Divili se v autobazaru, divili se lidé z vesnice i z města, divil jsem já. A když přišla večer má žena, divila se, že auto pořád stojí před domem. Jediný, kdo se ničemu nediví, je muž na autovrakovišti. Jen kývne hlavou, kam to máte odstavit, podá vám tři tisícovky a jde si pro kladivo.