Osobní zájmena

Syn měl ve škole problém s osobními zájmeny. Takového rázu, že následný rozhovor byl také osobní. Tak, že jej nelze zde publikovat. "Vysvětlíme si to," řekl jsem synovi, když jsem se uklidnil. Syna ovšem zájmena za mák nezajímala. "Ále, se to nějak udělá," prohlásil, když jsem se zajímal, jak si hodlá opravit ošklivou známku. Já byl ovšem neoblomný, protože osobní zájmena považuji za nejdůležitější. Chtěl jsem to vzít stručně, ale když jsem zjistil, že se o osobních zájmenech neučí základní věci, vzdychl jsem: "No, musíme to vzít komplet od začátku. Syn taky vzdychl a já začal.

První osobní zájmeno je já. Člověk kdysi dostal desatero a tam je v prvním přikázání Bůh, ale člověk je člověk, a tak má na prvním místě já. Člověk si svou hříšnost občas uvědomí a snaží se krýt jiným osobním zájmenem, my. Uvozuje větu my, a myslí, jak na to nevyzrál, přitom myslí já. Ti druzí, to je jen stafáž. Napadá mě tisíc příkladů. My jsme s (doplňte si jméno) dělali (doplňte si činnost) a... a nejpozději ve třetí větě už jde pouze o já.

Že to není dost osobní? Dobře, osobní příklad ze včerejška: Po práci jsme se Zdeňkem a Pavlem vyjeli na vyjížďku. Pravidelně jsme střídali, abychom si vzájemně vypomohli. Potud vše v pořádku, ale teď přijde třetí věta: Jelo se fajn, jenom ten salát k obědu mi nějak nesedl a nepříjemně mi nafukoval břicho. Rozhodl jsem se salát ignorovat, protože jsme byli ve stoupání na Babice a Pavel zvýšil otáčky. V nejprudším místě mi ujel, salát nesalát. Nevadí, teď přijde sjezd! Tak, a už jsem vpředu. Teď hezky nasadím oblouk do zatáčky. Hergot, musí se tady zrovna motat auto v protisměru? Musím přepočítat oblouk. Dopočítal jsem až do krajnice a pak už jsem musel přestat počítat a začít brzdit. Tak trochu zasmykujem, no a co? Tak to trochu vezmem po hlíně, no a co? No tak zastavíme v příkopu, no a co? Co dělá v příkopu hromada hlíny? Tak vidíte, jeli jsme tři a hlavním hrdinou jsem já. Včetně parakotoulu přes řidítka.

Otřepal jsem se a dojel na Boženku. Vdechl jsem ležák, znovu se otřepal a konečně si vydechl. Pak jsem se začal shánět po Ty. Ty je rovněž důležité zájmeno. Může vás politovat, potěšit, povzbudit a vůbec dělat další příjemné věci začínající na po. Ale po je předložka a my se bavíme o zájmenech, tak někdy příště. To jsem taky zjistil, když Ty dorazila. Taky neměla dobrý den. "Slíbil jsi, že z kopce budeš jezdit jako člověk," povzdychla si. Půjčil jsem si od Ty příruční zrcátko a taky jsem si povzdychl. Viděl jsem tam, že naplnit slib bude těžké.

Jsou chvíle, kdy naplnit slib lze. Chvíle, kdy Ty je důležitější než já. Většinou jsou ty chvíle krátké a prchavé, ale i tak někdy stačí na to, aby se z Ty a já stalo My. Tím se hned dostáváme k on, ona a ono. Tedy rodina. Je pravda, že i ta někdy trvá krátce, ale i v takovém případě je to tak dlouho, že by to vydalo na román. Kdo by to četl? Proto rovnou přejdeme k vy. Na vy někdy záleží mocně, jindy vůbec. To podle toho, v jaké je já situaci. Těch situací je nepřeberné množství, takže jen namátkou: Já - na pohovoru, na úřadě, na koberečku, bez dárku doma, bez dárku v obchodě s dámskou módou, v tramvaji, na třídní schůzce, na večírku s nezadanými slečnami. Na první pohled to vypadá, že Vy je mnohem důležitější než já, ale to je pouze povrchní pohled, Ve skutečnosti je to já, kdo rozhoduje, co se stane. Podíval jsem se ještě jednou do zrcátka a napadlo mě, že já se poslední dobou rozhoduje tak, že pořád ještě jedu z kopce.

Zbývají oni, ony, ona. S oni je to podobné jako s vy. Používají se, jak se to hodí. "Vyhráli jsme, my jsme vyhráli, vole!" křičeli všichni v hospodě, když předloni Kometa vyhrála titul. No a když loni vypadli tak znělo: "Oni prohráli. Ty vole, voni to fakt projeli. A zdaleka se tak neřvalo. Zůstalo vole, to je věčné.

Ony, to je něco zcela jiného. Věčné téma. Věčná touha, vášeň a tajemství. Věčná záhada. A přestože o tom často (a rádi) debatujeme, stále nikdo neví, co si s tím počít.

Syn vyslechl můj výklad až do konce a prohlásil: "K osobním zájmenům patří ještě zájmeno se. Ono se to nějak udělá.