Otázky

Bramborový salát já miluju, hlavně jeho ochutnávání a ujídání ještě před obědem, když si tak hezky spojuje chutě v té velké míse marně přikryt alobalem. Proto trpím trpělivě, přestože horké brambory kloužou a protivně se matlají. Loupu a loupu a hlavou se mi při tom honí otázky. Nikoli mé, ale z rádia BEAT. Právě hrají Olympic. Což o to, písnička je to celkem pěkná, ale ten text je dost infantilní. ♪ Kolik je slunci let, milion nebo pět, myslíš, že zítra ráno vyjde zas? ♫ Ale třeba to většinu lidí fakt zajímá, právě vstoupila do kuchyně má paní, vyzkoušíme to… "Hele, myslíš, že zítra ráno vyjde slunce?" Pohled na mě, pohled do hrnce. "Ty to ještě nemáš?"

Tak nezajímá, odešla hned potom, co zkontrolovala hrnec. Není infantilní a stejný vkus je dobrý základ pro vztah, pomyslím si, neboť v rádiu před chvílí říkali, že máme v každé situaci hledat pozitiva. Ale teď říkají, že máme o věcech pochybovat, tedy – z jedné otázky ještě nelze usuzovat, že máme společný vkus. Nyní ovšem rozhovor skončil a hraje Visací zámek ♪To je ta votázka/ která mě trápí /Jak v Mongolsku poznaj mongoloidní děti ?♫ Matlám brambory v punkovém rytmu. To bude mít žena radost! A už je tady. "Proč máš ty slupky všude kolem?!" "Hele, nevíš jak v Mongolsku poznají mongoloidní dítě?"

Tak nemáme stejný vkus. I když je to divné. Volně bující kytky jí nevadí a pár slupek na zemi ano. Aha, kytky v jeho zahradě. To je ono. V jeho jí nevadí, ale u sebe ano. To je ovšem pokrytectví a nikoli známka punku. Inu není otázka jako písnička a naopak. Pravdu měl ten politik, který se rozčiloval, že nedostal ty správné otázky. Kdybych pokládal správné otázky, co všechno jsem mohl mít… Jenže já se ptal na to, co mě zajímalo, nikoli na to, co se čekalo. Teď už to vím, jenže jsem ženatý, otázky tohoto typu jsou zapovězeny. Zbyl politik, ale tak perverzní zase nejsem. Když nemůžu pokládat otázky, najdu si odpovědi. Kde mám Bibli? Moudří lidé hledali odpovědi ve svatých knihách. Když je našli, začali se kvůli nim vraždit. Ti co zbyli, knihy zahodili. Našel jsem zahozenou Bibli. Taky jsem našel odpověď. Jenom jednu. Zjistil jsem, co jsem zač. Zase jsem Bibli zahodil.

Lidé ovšem odpovědi potřebují, a tak nahradili Bibli politikem. Ten jim odpoví i na otázky, kde Bible mlčí. Mám raději suché mlčení než vlhkou mlhu, ještě, že už máme AI. Ta mi odpoví i na otázky, kde politik mlží. Tak jakpak poznají v Mongolsku mongoloidní dítě? Odpověď zní: Ten dotaz stojí na zastaralém a dnes nevhodném pojmu. Slovo "mongoloidní" se dříve používalo (chybně) pro označení lidí s Downovým syndromem nebo pro určité etnické rysy, ale dnes se považuje za urážlivé a nepřesné.

Tak teď už vím, že existují nejen správné otázky, zapovězené otázky, ale i uražené otázky. Podkategorií zapovězených otázek jsou otázky třaskavé. Třeba otázka složení bramborového salátu. Tu se neodvážím ani položit, natož nakrájet. Totiž celer. Já ho mám v salátu rád, žena ho nenávidí. Celer = rozvod. Říkám tedy jenom, že už to mám. I mrkev.

Vůbec si myslím, že chyba je už v tom, že se otázky pokládají. Kdo by je zdvihal? Politik po nich s gustem šlape, pragmatik je překročí, cynik se jen útrpně pousměje. Otázka celou dobu leží na špinavém linoleu, jako tady ta slupka z brambory. Někteří lidé proto otázky nepokládají, nýbrž kladou. Jako pasti. Otázky, na něž předem znají odpověď. Nebo miny. Na takovou šlápnete a -bum! Nohy máte pořád obě, ale srdce, kus srdce vám vyrvali.

Spatřuji jediné ospravedlnění pro pokládání, a sice že otázka se skloňuje podle vzoru žena. Ovšem pozor, vy pokládáte a žena už zná odpověď na otázku, kterou jste ještě nepoložili. Zase přišla. "Salát je hotový," praví. "Ne, už ho není třeba ochutnávat."