Pády

Jak čelit životním pádům. To bylo jedno z témat rozhovoru s nějakým věhlasným psychologem, kterého si pozvali až do televize. Pustil jsem si to, protože nejrůznější pády mě provází v životě věrně, ale jak jim čelit, dosud nevím. Maximálně jsem se naučil používat Novikov a koupil příruční vysavač, který pobere i ty, mým očím neviditelné střepy. Psycholog vyprávěl, že pád je zcela přirozený - to se mi líbilo - a že je počátkem nové příležitosti - to se mi líbilo méně. To mám tu rozbitou sklenici lepit? Myslím, že to stejně poteče a ani to nebude vypadat pěkně. Zopakoval jsem si tedy znovu, že všechno zlé je k něčemu dobré, a vypnul jsem to. Psycholog teoretik, co ten ví o pádech? Tomu maximálně spadne kniha se stolu, když bádá v pracovně. Svět venku, to je ovšem něco docela jiného.

Jak pádům čelit a předcházet si nechám poradit od někoho povolanějšího. A proč ne rovnou od šampióna? A klikl jsem na stránky Christophera Frooma. Zjistil jsem, že měl v neděli při tréninku velice ošklivý pád a skončil v nemocnici na jednotce intenzivní péče. Letos už se neprojede. Tak tudy cesta nevede. I když, přece jen jsem se něco dověděl. Šéf té cyklistické stáje, pro niž Froome závodí, k tomu řekl, že jsou pády a špatné pády. Tohle byl prý ten špatný pád. A ty, co nejsou špatné, dají se často ovlivnit k lepšímu! Protože v nemocnici jsem kvůli pádu skončil jenom jednou, rozhodl jsem se, že to prozkoumám.

Brzy jsem měl ideální příležitost. Byl to takový ten den blbec, kdy se vám nic nedaří. K snídani jsem si dělal obloženou housku a rajče mi spadlo na zem. Ještě jsem na něj šlápl. Když jsem si dochucoval zbylé rajče, rozsypal jsem sůl. A tak to šlo dál. Pádů přibývalo, ale pořád jsem nevěděl, jak bych mohl něco ovlivnit. Až když jsem v práci otevřel rozpracovanou tabulku
a zjistil, že řada míst, která tam včera byla, dnes vypadla, mě to napadlo. Taky vypadnu!

Namítnete, že tomuhle se říká zbabělý útěk. Klidně si to tak nazývejte, já tomu říkám změna prostředí. Nebo lehký švih. Roztočil jsem pedály a chvíli se radoval, jaký jsem měl skvělý nápad. Jen chvíli. On totiž nápad není slovo vytvořené od slova pád přidáním předpony, jak se chybně učí v české mluvnici, ale je to přesně naopak. Napřed má člověk nápad a pak přichází pád.

Rozhodl jsem se jet pěšinkou podél potoka. Potok jsem našel, pěšinka zmizela. Chvíli jsem hledal a pak ji objevil pod vrstvou bujné vegetace. Vzdychl jsem a zmizel taky. Alespoň nebudu mít revma, utěšoval jsem se, vzpomenuv rady psychologa. Vtom kopřivy zmizely
a objevily se byliny, které jsem neznal. Zato je znal můj imunitní systém a zareagoval místo mě. Na nohách mi okamžitě vyrašily obří pupence. Alespoň jsem nespadl, utěšoval jsem se radou psychologa a vtom byliny zmizely. A s nimi i celé přední kolo v díře, která se tam objevila místo bylin. Ale nespadl jsem. Duchapřítomně jsem vyskočil vedle kola. Rovnou do ostružin. Když jsem se vyprostil z trní, zjistil jsem, že mám natržený dres, levou nohu, a nové pupence, tentokrát od hmyzu, kterému se nelíbila má návštěva jejich domova v ostružiní. Kolo ale bylo v pořádku. Vyvlekl jsem ho na cestu, která křížila pěšinku a mířila přímo do prudkého kopce, plného kamenů a kořenů. Ten kopec jsem vyjel celý, i když jsem několikrát myslel,
že spadnu. Ale nespadl. Myslím, že mi velmi pomohlo, že jsem celé stoupání proklínal psychologa a jeho rady.

Nahoře jsem usoudil, že to pro dnešek stačilo a vrátím se domů. A nebudu už pokoušet osud, takže po cyklostezce. Opatrně jsem sjel z kopce na druhou stranu na stezku a zjistil, že to nebyl nejlepší nápad. Jízda po cyklostezce ukázala se nebezpečnější než celá předchozí trasa. Když jsem se vyhnul všem bruslařům, maminkám s kočárky, které tlačily za všech okolností souběžně, dětem jedoucím na všemožných popojíždědlech, včetně autíčka na elektrický pohon, všem psům i jejich pánům, objevil se celoškolní výlet. Znovu jsem důkladně zaměstnal zvonek a mládež se překvapivě rozestoupila. Připadal jsem si jako na Tour de France v nějakém průsmyku, kdy se před cyklisty rozestupuje masa fanoušků. Předjel jsem
i paní učitelku a dle očekávání se po tom špuntu přede mnou rozevřela úplně prázdná
a rovná cyklostezka. Jen kdesi v dálce jsem spíš než viděl, tušil siluetu člověka. Kousek jsem popojel a rozeznal jsem, že se skutečně jedná o lidskou bytost. Přijel jsem ještě blíž a viděl, že je to malinká postarší paní s ještě menším pejskem. Stála na kraji stezky a dívala se na mě. Taky pejsek se na mě díval. Ten ale na rozdíl od své velitelky seděl uprostřed stezky. Rozhodl jsem se proto, že ho objedu tím krajem, který zůstal volný. Zahájil jsem objížďku psa a vtom ta paní zakřičela: "Na kraj!" Vždyť tam jedu, pomyslel jsem si a chtěl dokončit manévr. Že pokyn neplatil pro mě, jsem zjistil, až když jsem měl psíka zase přímo před sebou. Jel jsem ale tak pomalu, že jsem asi deset centimetrů před zvířetem zastavil. Pro jistotu jsem zůstal stát
a čekal, až si ho velitelka sebere. Psíkovi se ale líbilo více na stezce pro cyklisty než v náručí. Odběhl kamsi dopředu a dáma přísně řekla: "Tak! Neumíte zvonit?!" Podíval jsem se na zvonek, který byl v permanenci prakticky celou dobu, kdy jsem se pohyboval na stezce: "Vždyť jste se celou dobu na mě dívala, tak proč bych zvonil?" podivil jsem se. "Co bych na vás tak viděla?" ohradila se dáma. "Musíte zvonit!" trvala na svém. Rozjel jsem se,
a abych jí vyhověl, tak jsem zazvonil. A kde se vzal tu se vzal, byl tu ten pes. Reagoval na zvonek, asi jako já na ty byliny. Jenže na rozdíl ode mě se neuměl ovládat a lítal zběsile
z jedné strany cesty na druhou. Vytlačil mě úplně mimo stezku. Za to, že jsem přesto nespadl, může ten velký pichlavý keř. Vzal si za to na oplátku trochu mé krve a nití z dresu. Ale oba jsme už byli rozpáraní, a tak mi to ani moc nevadilo.

Když jsem se doma vydezinfikoval, rozhodl jsem, že experiment s pády skončil a udělal jsem všechna opatření proti nim. Lehl jsem si na zem a vedle sebe položil knihu i talíř s ovocem. Ze země nic nikam nespadne. I když jsou výjimky, jak jsem zjistil už kdysi dávno, a proto jsem nechal hrnek s kávou v kuchyni. Jenže stejně. Ať se snažíte sebevíc, vždycky nakonec někdo nebo něco spadne. Nebo alespoň ukápne. Jako ten šťavnatý pomeranč.

Rozmrzele jsem čistil koberec a napadlo mě, že před pády není úniku. A že lepší než vymýšlet děravou prevenci, je mít někoho, kdo vám pofouká bolístky. Zavolal jsem ženě. Podivila se,
že jsem se projel tak málo, když je tak hezky a jestli na ni počkám doma. "Počkám na Tebe
v hospodě," rozhodl jsem se oprášit strategii Vypadnout, "víš, všechno tady na mě nějak padá..." zdůvodnil jsem místo srazu. Potom jsem se převlékl, abych nemusel odpovídat na nejapné dotazy stran různě podrápaných končetin, opatrně sešel se schodů, obezřetně
se rozhlédl, přešel silnici, obloukem se vyhnul protijdoucímu psovi, sestoupil dvě stě metrů chodníkem a už tam byl. Normálně bývám na stojáka, ale dnes jsem si pro jistotu sedl.
I to pivo jsem si raději nechal přinést až pod nos. Posunul jsem půllitr tak, abych ho nemohl převrhnout a díval se z okna. Teď se snad už nemůže nic stát. Pocit bezpečí ale nepřicházel. Konečně! Otevřely se dveře a bezpečí vstoupilo. Obratně zachytilo vlastní půllitr a přisedlo si ke mně. "Tak jak ses měl? Mně se dneska podařilo..." švitořila žena a já naslouchal jejímu hlasu. Procitl jsem až při: "... a koukám, že ti spadla pěna." "Aha. Vidíš," napil jsem se. Bezpečí bylo úplné.