Pády
Jak čelit životním pádům. To bylo jedno z témat rozhovoru
s nějakým věhlasným psychologem, kterého si pozvali až do televize. Pustil
jsem si to, protože nejrůznější pády mě provází v životě věrně, ale jak
jim čelit, dosud nevím. Maximálně jsem se naučil používat Novikov a koupil
příruční vysavač, který pobere i ty, mým očím neviditelné střepy. Psycholog
vyprávěl, že pád je zcela přirozený - to se mi líbilo - a že je počátkem nové
příležitosti - to se mi líbilo méně. To mám tu rozbitou sklenici lepit? Myslím, že to stejně poteče a ani to nebude
vypadat pěkně. Zopakoval jsem si tedy znovu, že všechno zlé je k něčemu
dobré, a vypnul jsem to. Psycholog teoretik,
co ten ví o pádech? Tomu maximálně spadne kniha se stolu, když bádá
v pracovně. Svět venku, to je ovšem něco docela jiného.
Jak pádům čelit a předcházet si nechám poradit od někoho povolanějšího. A proč ne rovnou od šampióna? A klikl jsem na stránky Christophera Frooma. Zjistil jsem, že měl v neděli při tréninku velice ošklivý pád a skončil v nemocnici na jednotce intenzivní péče. Letos už se neprojede. Tak tudy cesta nevede. I když, přece jen jsem se něco dověděl. Šéf té cyklistické stáje, pro niž Froome závodí, k tomu řekl, že jsou pády a špatné pády. Tohle byl prý ten špatný pád. A ty, co nejsou špatné, dají se často ovlivnit k lepšímu! Protože v nemocnici jsem kvůli pádu skončil jenom jednou, rozhodl jsem se, že to prozkoumám.
Brzy jsem měl ideální příležitost. Byl to takový ten den
blbec, kdy se vám nic nedaří. K snídani jsem si dělal obloženou housku a
rajče mi spadlo na zem. Ještě jsem na něj šlápl. Když jsem si dochucoval zbylé
rajče, rozsypal jsem sůl. A tak to šlo dál. Pádů přibývalo, ale pořád jsem
nevěděl, jak bych mohl něco ovlivnit. Až když jsem v práci otevřel rozpracovanou
tabulku
a zjistil, že řada míst, která tam včera byla, dnes vypadla, mě to
napadlo. Taky vypadnu!
Namítnete, že tomuhle se říká zbabělý útěk. Klidně si to tak nazývejte, já tomu říkám změna prostředí. Nebo lehký švih. Roztočil jsem pedály a chvíli se radoval, jaký jsem měl skvělý nápad. Jen chvíli. On totiž nápad není slovo vytvořené od slova pád přidáním předpony, jak se chybně učí v české mluvnici, ale je to přesně naopak. Napřed má člověk nápad a pak přichází pád.
Rozhodl jsem se jet pěšinkou podél potoka. Potok jsem našel,
pěšinka zmizela. Chvíli jsem hledal a pak ji objevil pod vrstvou bujné vegetace. Vzdychl jsem a zmizel taky.
Alespoň nebudu mít revma, utěšoval jsem se, vzpomenuv rady
psychologa. Vtom kopřivy zmizely
a objevily se byliny, které jsem neznal. Zato
je znal můj imunitní systém a zareagoval místo mě. Na nohách mi okamžitě
vyrašily obří pupence. Alespoň jsem nespadl, utěšoval jsem se radou psychologa
a vtom byliny zmizely. A s nimi i celé přední kolo v díře, která se
tam objevila místo bylin. Ale nespadl jsem. Duchapřítomně jsem vyskočil vedle
kola. Rovnou do ostružin. Když jsem se vyprostil z trní, zjistil jsem, že
mám natržený dres, levou nohu, a nové pupence, tentokrát od hmyzu, kterému se
nelíbila má návštěva jejich domova v ostružiní. Kolo ale bylo
v pořádku. Vyvlekl jsem ho na cestu, která křížila pěšinku a mířila přímo
do prudkého kopce, plného kamenů a kořenů. Ten kopec jsem vyjel celý, i když jsem několikrát myslel,
že spadnu. Ale nespadl. Myslím, že mi velmi
pomohlo, že jsem celé stoupání proklínal psychologa a jeho rady.
Nahoře jsem usoudil, že to pro dnešek stačilo a vrátím se
domů. A nebudu už pokoušet osud, takže po cyklostezce. Opatrně jsem sjel
z kopce na druhou stranu na stezku a zjistil, že to nebyl nejlepší nápad.
Jízda po cyklostezce ukázala se nebezpečnější než celá předchozí trasa. Když
jsem se vyhnul všem bruslařům, maminkám s kočárky, které tlačily za všech
okolností souběžně, dětem jedoucím na všemožných popojíždědlech, včetně autíčka
na elektrický pohon, všem psům i jejich pánům, objevil se celoškolní výlet.
Znovu jsem důkladně zaměstnal zvonek a mládež se překvapivě rozestoupila. Připadal
jsem si jako na Tour de France v nějakém průsmyku, kdy se před cyklisty rozestupuje
masa fanoušků. Předjel jsem
i paní učitelku a dle očekávání se po tom špuntu přede
mnou rozevřela úplně prázdná
a rovná cyklostezka. Jen kdesi v dálce jsem
spíš než viděl, tušil siluetu člověka. Kousek jsem popojel a rozeznal jsem, že
se skutečně jedná o lidskou bytost. Přijel jsem ještě blíž a viděl, že je to
malinká postarší paní s ještě menším pejskem. Stála na kraji stezky a
dívala se na mě. Taky pejsek se na mě díval. Ten ale na rozdíl od své velitelky
seděl uprostřed stezky. Rozhodl jsem se proto, že ho objedu tím krajem, který
zůstal volný. Zahájil jsem objížďku psa a vtom ta paní zakřičela: "Na kraj!" Vždyť tam
jedu, pomyslel jsem si a chtěl dokončit manévr. Že pokyn neplatil pro mě, jsem
zjistil, až když jsem měl psíka zase přímo před sebou. Jel jsem ale tak pomalu, že
jsem asi deset centimetrů před zvířetem zastavil. Pro jistotu jsem zůstal stát
a čekal, až si ho velitelka sebere. Psíkovi se ale líbilo více na stezce pro
cyklisty než v náručí. Odběhl kamsi dopředu a dáma přísně řekla: "Tak!
Neumíte zvonit?!" Podíval jsem se na zvonek, který byl v permanenci
prakticky celou dobu, kdy jsem se pohyboval na stezce: "Vždyť jste se celou
dobu na mě dívala, tak proč bych zvonil?" podivil jsem se. "Co bych na vás tak
viděla?" ohradila se dáma. "Musíte zvonit!" trvala na svém. Rozjel jsem se,
a abych jí vyhověl, tak jsem zazvonil. A kde se vzal tu se vzal, byl tu ten
pes. Reagoval na zvonek, asi jako já na ty byliny. Jenže na rozdíl ode mě se neuměl
ovládat a lítal zběsile
z jedné strany cesty na druhou. Vytlačil mě úplně
mimo stezku. Za to, že jsem přesto nespadl, může ten velký pichlavý keř. Vzal
si za to na oplátku trochu mé krve a nití z dresu. Ale oba jsme už byli
rozpáraní, a tak mi to ani moc nevadilo.
Když jsem se doma vydezinfikoval, rozhodl jsem, že experiment s pády skončil a udělal jsem všechna opatření proti nim. Lehl jsem si na zem a vedle sebe položil knihu i talíř s ovocem. Ze země nic nikam nespadne. I když jsou výjimky, jak jsem zjistil už kdysi dávno, a proto jsem nechal hrnek s kávou v kuchyni. Jenže stejně. Ať se snažíte sebevíc, vždycky nakonec někdo nebo něco spadne. Nebo alespoň ukápne. Jako ten šťavnatý pomeranč.
Rozmrzele jsem čistil koberec a napadlo mě, že před pády
není úniku. A že lepší než vymýšlet děravou prevenci, je mít někoho, kdo vám
pofouká bolístky. Zavolal jsem ženě. Podivila se,
že jsem se projel tak málo,
když je tak hezky a jestli na ni počkám doma. "Počkám na Tebe
v hospodě,"
rozhodl jsem se oprášit strategii Vypadnout, "víš, všechno tady na mě nějak
padá..." zdůvodnil jsem místo srazu. Potom jsem se převlékl, abych nemusel
odpovídat na nejapné dotazy stran různě podrápaných končetin, opatrně sešel se
schodů, obezřetně
se rozhlédl, přešel silnici, obloukem se vyhnul protijdoucímu
psovi, sestoupil dvě stě metrů chodníkem a už tam byl. Normálně bývám na
stojáka, ale dnes jsem si pro jistotu sedl.
I to pivo jsem si raději nechal
přinést až pod nos. Posunul jsem půllitr tak, abych ho nemohl převrhnout a
díval se z okna. Teď se snad už nemůže nic stát. Pocit bezpečí ale nepřicházel.
Konečně! Otevřely se dveře a bezpečí vstoupilo. Obratně zachytilo vlastní
půllitr a přisedlo si ke mně. "Tak jak ses měl? Mně se dneska podařilo..." švitořila žena
a já naslouchal jejímu hlasu. Procitl jsem až při: "... a koukám, že ti spadla
pěna." "Aha. Vidíš," napil jsem se. Bezpečí bylo úplné.