Pařez

Titulovat mě kusem pně trčícího v zemi, považuji za nespravedlivé. Je pravda, že jsem trochu nahluchlý, ale rozumět tomu, co se mi říká, mi obvykle nečiní potíže. Pařez je na tom ve všech ohledech hůř. Když mě v sobotu žena, na dotaz, zda se mnou pojede na kolo, odpověděla, že asi ne, vstal jsem a dofoukl jsem jí pneumatiky. Když pak řekla, že je tam zima, sbalil jsem jí do batůžku větrovku. Pak jsem už jen mlčky stál a čekal. Jako pařez. Na rozdíl od něj jsem se dost potil, protože venku se fakt ochladilo a já si na to vzal teplé prádlo. Potím se rád, ale ne ve funkčním oblečení v přetopené kuchyni s minimální možností pohybu. Dal jsem to dost hlasitě najevo, žena mi odpověděla, že jsem umanutý jako pařez a začala se konečně také převlékat.

Pokud člověk nemá telekinetické schopnosti nebo není empatický génius, nezbývá mu, než se schopnosti porozumět tomu, co kdo říká, naučit. Učení opravdu bolí. A trvá dlouho. Dlouho taky trvalo, než ta dívka konečně stála přede mnou. Sama. Takže jsem jí ihned řekl, že se mi líbí. A abych tam nestál jako pařez, hned jsem se jí taky zeptal, jestli se mnou někam nepůjde. Řekla: "Ne." Takže jsem šel sám. Do hospody. (Zvláštní, že tam mi schopnost porozumění nečinila žádné potíže už na poprvé, takže přece jen jsem génius.) Okamžitě jsem pochopil, co mi blábolil do ucha známý, zběhlejší v hovorech s dívkami o samotě, když jsem mu vylíčil vlastní zkušenost. Mluvil dlouho a měl spoustu otázek: Na intonaci hovoru, zda verbální odmítnutí bylo doprovázeno fyzickým, na fyzický vzhled samotný, na řeč těla, zase na to tělo samotné, kde bydlí, jaké má telefonní číslo. Zhruba v tomto pořadí. Já jsem mu ale rozuměl velmi dobře, takže jsem mu dal číslo na jednu starou paní v naší ulici, která je hluchá jako pařez a na oplátku si zapamatoval, že NE znamená MOŽNÁ a MOŽNÁ znamená ANO. A hned jsem to začal uplatňovat v praxi.

Nejen učení, i zkušenosti bývají bolestné. Přesto to dělám doposud. Ve výsledku se to vyplatí. Co se krásných dívek a žen týká, dnes sice již vyžaduji odpovědi pouze od své paní, ale to neznamená, že výše zmíněná poučka neplatí i jinde. Když jsem se dozvěděl, že v Covidu jsme nejlepší, začal jsem už sám s preventivními opatřeními. Preventivně jsem zašel k holiči, doplnil desinfekci a podobně. (Moc dobře si pamatuju, jak jsem byl jednou taky ze všech nejlepší.
A taky to netrvalo moc dlouho. Naštěstí jsem už tenkrát nějaké schopnosti porozumění měl
a nenechal to dojít až do stavu, kdy stanu se tím nejhorším. Ano, striktně jsem zakázal jakýkoli kontakt. I telefonický.) Proto, když jsem se dozvěděl, že vláda rozhodně nebude nic zavírat, nakoupil jsem piva v PET láhvích, s expirací od čtrnácti dnů do dvou let, a uložil je do chladného sklepa. Když jsem si přečetl, že možná, přece jen, nějaká opatření - ale rozhodně ne tak přísná jako na jaře - budou se muset udělat, nakoupil jsem další piva a uložil je do chladného sklepa. Žena zase koupila zásobu knih a uložila je do knihovny. Dnes jsem slyšel, že asi, možná, přece jen, bude muset být nějaký lockdown. Jenže ve sklepě ani v knihovně už není místo. Nevím, co dělat. Ale dostalo se mi rady. "Je důležité uchovat si dobrou náladu," řekli a zakázali zpívat.

Když byl na začátku odvolán ministr zpěváček, nevadilo mi to. Naštěstí jsou i jiné žánry než ministerský zpěv. Chtěli jsme jít koncem listopadu na koncert Vladimíra Mišíka do SONO centra. Protože nám řekli, že opatření jsou na jen na čtrnáct dnů, koupili jsme si místo lístků raději cédéčko. Jmenuje se Jednou. Jednou bude i ten koncert. Jen, že teď už se nehovoří
o čtrnáctidenním opatření, ale o dočasném. Vzpomněl jsem si na dočasný pobyt vojsk
a dostal chuť vzít vápno, které nám zbylo po posledním bílení. Jednak bych uvolnil místo ve sklepě pro další pivo a pak jsem jím chtěl napsat na SONO: Nechte zpívat Mišíka. Historie se prý opakuje podruhé jako fraška, tak jsem raději zůstal doma. Ostatně je to také velmi doporučováno: Zůstaňte raději doma, zpívejte si sami. No, poslechl jsem jen z půlky.

Po rodičích jsem, kdoví proč, zdědil hudební sluch. Není to pouze rodinná legenda, dokonce to o mně pravil nějaký otcův známý, profesor hudby. Pak mě slyšel zpívat a už nikdy jsme na návštěvu k profesorovi nešli. Otec byl trochu rozladěn - to hned můj vynikající sluch poznal -
a já mu řekl, že kdyby se mě normálně zeptal, řekl bych mu, že když si chci sám zazpívat, musím si pustit rádio tak nahlas, abych se neslyšel, a že jsme kvůli tomu nemuseli týrat hudebního profesora. Otec mi řekl, že nejlepší bude, když nebudu zpívat vůbec. Možná to bylo kvůli tomu, že si na mě stěžovala ta hluchá sousedka, kvůli nahlas puštěnému rádiu, ale já nejsem žádný pařez, sám se slyším, a tak jsem dnes vložil cédéčko do přehrávače, pustil si, toho Mišíka, posadil se do křesla a jen tiše poslouchal. Mimo jiné, krásně zhudebněnou báseň Bohuslava Reynka. Jmenuje se Samota.