Parnas

V brněnských kašnách voda nezurčí a nezpívá. Žádné vody v ní není. Takto to stálo v Brněnském večerníku 30.5.1983 v Malé recenzi na brněnské kašny. Tenkrát jsem neznal Skácela, natož Chybu broskví, o kašnách jsem věděl jen tolik, že ta stojící uprostřed Zelného rynku slouží jako umyvadlo pro květáky, zelí a broskve, pro které jsme ostatně na ten rynk přišli. Protože jsem tehdy byl drzý desetiletý kluk, kterému bylo všechno jasné, oponoval bych básníkovi, že kašna sice nezpívá, ale voda tam je. V podobě dvou špinavých kalužin. Jenže já básníka neznal (pochopitelně) a on zase neznal mě (taky pochopitelně), tak jsme měli oba štěstí. Mohlo mi tak být ještě několik málo let všechno jasné a on nemusel opravovat Malou recenzi na brněnské kašny.

O těch několik málo let později jsem se zase ocitl u Parnasu – ano, už jsem věděl, jak se jmenuje místo, kde se oplachuje zelenina – a nevěděl, jak to dopadne. Dneska už nevím, proč jsem tam šel, ale protože bylo parné nedělní odpoledne a na rynku nebylo ani živáčka, mohly být důvody jen dva. Dostaveníčko s dívkou nebo alkoholické nápoje v některé z občerstvoven v blízkém okolí. A protože nevím ani jak to dopadlo, šlo spíš o ten druhý důvod, nebo taky mohlo jít o první důvod a následně druhý důvod, když ten první pominul, buď jak buď, v obou případech jde o žízeň a já se nechtěl opít v nálevně, naopak, chtěl jsem se napít z kašny, jenže to nešlo, protože do Parnasu skákala cikáňata. Na to jediné si pamatuju, pár kapek vystříklo až ke mně, když jsem procházel kolem, udělaly na kamenech ssss sss a vypařily se. Uvěřil jsem, že krůpěj i kámen proráží, ale dnes ani za deset let to nebude a začal jsem pít pivo.

Letos, po čtyřiceti letech od recenze na kašny, jsem usoudil, že kámen by už mohl být nahlodán a vydal se opět na Zelný trh. A — ano, kolem celého Parnasu bylo lešení. Čtyřicet let vedlo k rozsáhlé degradaci uměleckého díla. Zvláště alegorická socha Evropy byla ve špatném stavu. Takovém, že ji museli sundat. Nevím, umění má odrážet ducha doby, já bych ji tam nechal. Počkat — tady na tabulce čtu, že restaurátoři podle ní vyrobí repliku z umělé hmoty, kterou usadí na vrchol kašny příští rok. Dobrá, odcházím do Craftbeeru v tržnici, protože z kašny se zase nenapiju, spokojen, že umění přece jen bude odrážet ducha doby.

V Craftbeeru jsem ale potkal člověka, který zkouší každý den, jestli krůpěj neprorazila, a proto každý den musí sedět v Craftbeeru a ví o Parnasu úplně všechno, dokonce i to, že po opravě bude mít kašna zbrusu novou povrchovou úpravu. Odborníci památku ošetří hydrofobizací tak, že na všem bude vrstva, která bude odpuzovat vodu. "Napřed nám vzali vodu, a teď nám vezmou i naději. Krůpěj už kámen nikdy neprorazí," děl muž z Craftbeeru. "Budu si muset dát ještě jedno," dodal nešťastně. Abych ho potěšil, řekl jsem, že je dobře, že sundali tu Evropu, protože tam je ještě hůř, taková Fontána di Trévi zpívá i zurčí, voda je tam křišťálová, ale stejně se nenapijete, protože nedotýkat, nepřibližovat, hoďte minci a vypadněte. Ale my máme Craftbeer, odkud nás nikdo nevyhodí, alespoň dokud máme peníze. Muž z Craftbeeru se po mých slovech celý rozzářil a požádal mě o příspěvek na další pivo. Objednal jsem dvě režné IPY, protože ta se hodí k silným řečem. Ani tak jsem ale sebe úplně nepřesvědčil. Žízní sice nezahyneme, ale kde si zchladit čelo? V Režné Báře to není ideální. Někdo do mě vrazil a hodně to lepí. Ještě, že pod Zelným trhem máme brněnské podzemí, tam se zchladím celý.

Když jsem přišel na to kde, šel jsem tam a přemýšlel i nad kdy. Kdy bude v kašnách voda k pití, a kdy do mě nebude nikdo vrážet. Nepřišel jsem na nic, jen když jsem vycházel ven, všiml jsem si nápisu: Co jsme my budete i vy.