Pitný režim

Vstoupil jsem do osvěžovny, posadil se, zase vstal a šel jsem se na záchod opláchnout.     Když jsem se vrátil, byl už můj půllitr naplněn záchranným mokem. Zhluboka jsem se napil      a zase jsem byl orosený víc než sklenice přede mnou.

"Vedro jak sviňa, co?" zahájil konverzaci soused. Byl jsem tím horkem ještě pořád tak dekompenzovaný, že jsem se vzmohl jen na stručné jo. "Pěkně to leze do peněz," pokračoval tedy v hovoru sám. "Vedro?" nechápal jsem. "Pitný režim," bylo mi stručně objasněno a místo dalších zbytečných slov se zastánce hydratace chopil půllitru.

"Včera jsem jich musel dát devět, dneska to odhaduju tak na jedenáct," pokračoval po důkladné zálivce soused. "Tvůj výklad správného doplňování tekutin je poněkud svérázný. Jak jsi přišel na ta čísla?" zeptal jsem se. "Jednoduše, vyčetl jsem si to." "No jó," skočil jsem mu do řeči," zas někdo doporučil nalít do sebe pět litrů tekutin, protože trochu zasvítilo sluníčko," mávl jsem nad tím rukou. "Nějaký litry mě neberou, je to vyloženě individuální potřeba," prohlásil zastánce pitného režimu a taky mávl rukou, aby mu Tomáš udělal další pivo.          "No dobře, ale jak víš, žes musel včera vypít zrovna devět piv?" "Psali, že při správně vedeném pitném režimu má mít moč maximálně světle žlutou barvu. Nejlépe téměř bílou," osvětlil mi soused metodologii pomocí níž svou hydrataci hodnotí. "Včera bylo třiatřicet stupňů a stavěl jsem lešení," dodal ještě.

"Budiž, ale dneska je úplně stejné horko jako včera, tak proč dnes jedenáct? Není to už trochu moc?" pořád jsem úplně nechápal sousedovy propočty. "Dneska jsem makal na střeše," vysvětlil mi. "Navíc včera jsem šel poprvé na záchod až po pátým pivu. Teď mám šestý a furt nic," dodal smutně. "Ty už máš šestý?" vyvalil jsem oči," vždyť před hodinou otvírali. "Tři jsem měl na střeše, třetí mám tady. A tři plus tři je šest," zvládl početní operaci soused. "Ty piješ na střeše pivo?" podivil jsem se. "No jistě, tekutiny musíš doplňovat průběžně, to nevíš? Přece si to pak nenaleju do hlavy všechno večer. To by se mi ráno špatně vstávalo," ukončil žíznivec svou úvahu. "Tak to jo, já jen abys nespad," vyjádřil jsem stručně svou obavu, protože už mě nenapadlo nic, čím bych jeho pitný režim narušil. "Proč bych padal?" podivil se pro změnu on, "na střeše piju jenom desítky," dodal a poručil si další pivo.

Ovšem nic lepšího než ho napodobit, mě nenapadlo. Sám jsem byl na tom podobně. Včera jsem byl na nevinné padesátikilometrové vyjížďce na kole. Do pití jsem se doslova nutil (ono to ani nejde jinak, když načínáte druhý litr ionťáku) a pak po následných dalších třech, těch už s pěnou a po dojezdu, ze mě vypadlo několik krystalů močoviny obalených pár kapkami oranžové tekutiny.

"No, někdy není špatný proložit to nějakým nealkoholickým pitím," vmísil se do rozhovoru další soused. "Jo? Že sem si toho u tebe nikdy nevšim. Pokud teda nemyslíš ořechovku," usadil ho první soused. "Jakým jiným pitím?" rozvíjel debatu další spolustolovník. "Všecko to chutná jak shnilý fíky v sirupu a ze všeho mám buď průjem nebo jsem vzdutej jako koza." "Náhodou, když narazíš na dobrej Radler, tak se dá," doporučil mu řešení jiný člen stolového týmu. "Dobrej Radler? Tady? To spíš potkám sněhuláka," zhodnotil nerealizovatelnost tohoto řešení další debatér.

"Já piju birela, takovej ten zelenej je docela dobrej," ozvalo se nesměle z opačného konce stolu. Všichni jsme se tam útrpně zadívali a výčepní Tom i docela káravě. "Teda...někdy...výjimečně...když musím...když řídím," zachránil se nakonec zastánce nealkoholického piva.

"Mě by zajímalo, jak to dělaj třeba takoví Španěláci. Pivo moc nepijou a maj tam teď padesát ve stínu. Přece něco normálního pít musej," vrtalo v hlavě dalšímu hledači pivní alternativy. "Vinné střiky," poučil ho Tomáš, "můžu ti klidně udělat, chceš?" "Radši si to nedávej, já to jednou zkoušel," varoval zájemce o španělské pití soused. "A?" chtěl kdosi odpověď. "Správně se to jenom jmenuje. Střik. Byl jsem z toho pěkně stříklej," nerozváděl to víc soused. "Můžu potvrdit," kývl Tom, "pil to tady po půlitrech." "A z čeho bych to asi tak měl pít, abych se zavodnil? Z dvoudecovky? To by ses uchodil," ohradil se soused.

Tomáš na to nic neřekl, protože šel narážet a všichni ostatní zůstali zadumaně mlčet. Zdálo se, že problém náhradního nápoje místo piva zůstane nevyřešen. Nastálé ticho náhle přerušil výkřik. "Sláva!" zajásal soused a vstal. Zpozorněli jsme v očekávání mimořádného nápadu. "Konečně!" vykřikl znovu původce celé debaty a odešel směrem k záchodu. A tak jsme si dál utírali pot z čela mlčky.

Po chvíli se soused přiloudal zpět. Už se netvářil zdaleka tak nadšeně jako při cestě tam. "Sytě žlutý, skoro oranžový," procedil mezi zuby. "Aspoň, že je čerstvouš," dodal a ukořistil hned první z nově naražené bečky. Následovali jsme jeho příkladu. "Bude ti vůbec těch jedenáct piv stačit?" zeptal jsem se, když jsem viděl s jakou rychlostí mizí nápoj v sousedově hrdle. "Obávám se, že ne," odpověděl mi. "To se pozná tak za slabé dvě hodinky," odhadl ještě svůj pitný režim alespoň časově.

Kolik piv je zapotřebí pro správnou hydrataci souseda pracujícího ve třatřiceti stupních na střeše jsem se však nedověděl. Po tomhle pivu jsem odešel. Vzpomněl jsem si, že žena už bude doma a slíbila mi, že mi dnes z pivotéky přinese výbornou Slavkovskou desítku.         Když už je takové horko...