Pivorumba

V pondělí večer jsem se cítil divně. Taky mě rozbolela hlava. S obavou o své zdraví jsem se svěřil své ženě. Pravila, že má taky žízeň. Prozkoumal jsem se víc, a protože čich ani chuť jsem ještě neztratil, vyrazili jsme do hospůdky.

"Jen abychom se tam vešli," zapochyboval jsem, uvědomiv si, že ode dnes platí nová vládní opatření v souvislosti s covidem. Na rozdíl ode mne, má paní nepochybuje téměř o ničem
a možná už přímo z toho plyne, že málokdy chybuje. Zase na rozdíl ode mne. Zatímco jsem váhal, zda chyba je skutečně kořen všech příbuzných slov, kde se hlásky v tomto pořadí vyskytují (a mých rozhodnutí), má paní už vstoupila dovnitř. Nechal jsem lingvistický problém nerozřešen a vstoupil tam také. Má paní stála u výčepu jako by se nechumelilo. "Ty nevíš, že místa na stání byla zrušena?" zeptal jsem se. "Ne," odvětila úplně klidně a pozdvihla svůj půllitr. "Počkej, a vydezinfikovala sis ruce?" ukázal jsem na rozprašovač na kraji pultu. "Dávno bych to udělala, kdybys pořád nezdržoval," řekla na to. "Tak a už to je," dodala, když odložila půllitr, z něhož právě citelně ubylo. Z toho je patrné, jak je obtížný přenos opatření z papíru do reálného života. Aby to fungovalo bezvadně, je nutné místa na stání zcela odstranit. Tak jako kdysi na starém zimním stadionu za Lužánkami zavřeli kvůli bezpečnosti celé stání C a pak i D. A pak pro jistotu celý stadion. A kolem té díry, která tam roky zela, natáhli plechový plot, aby tam někdo nespadl. To jsem si pomyslel, ale nahlas neřekl nic. On výčepní Tomáš nemá tyhle řeči rád a já jsem chuť stále ještě neztratil. Dal jsem tedy ještě jedno a stáli jsme tam dál. Nic jiného nám ani nezbývalo. V hospůdce jsou jen tři stoly a u každého už někdo seděl. Bylo
u nich jasně vidět, že s vyhlášením vládních opatření skončila nejen legrace, ale i platnost básně Pivorumba. Mikulášek píše: /sedíme v sevřených stolových týmech/ Tak to už ne! Taky počet členů jednoho týmu je omezen. Maximálně šest prý. A nás od samého stání zrovna rozbolely nohy. Tak počkat! Jakpak se určí ti nejlepší, kteří budou mít tu čest hrát? (totiž sedět) Zeptal jsem se výčepního trenéra, ale ten jen mávl rukou. "Bývalo zvykem, že místo měli zaručené ti, kteří nešidili docházku a trénovali poctivě," pronesl jsem nahlas ke krajnímu stolu, kde sedělo šest sousedů. "Já jsem tady denně," ohradil se jeden. "Já taky!" vykřikl druhý. "Já ne," řekl třetí, "ale včera jsem měl devět piv. A předevčírem jedenáct," dodal. "Já měl jenom šest," řekl čtvrtý, "ale k tomu dvě ořechovky a jednu zelenou." "Zelená! Tfuj, to by se ani nemělo počítat, jak to můžeš pít?" zeptal se pátý. "Já vůbec tvrdej nepiju, ale zato jsem tady vždycky první. Kdo dřív přijde, ten dřív pije," uzavřel poslední stolovník. Viděl jsem, že nemám šanci se vejít do nominace. Pak mi svitla malá naděje. "Ty ale přece každej den nechodíš," řekl po chvíli kdosi. "Jo, ve středu tady nikdy nejsi. Na rozdíl od nás!" přidal se druhý. Všichni jsme se podívali na dotčeného, jak vysvětlí tento faul. "Máte pravdu," přiznal se obviněný. "Ve středu chodím vždycky s klukama z nohejbalu ke Zmiji. Mají to blíž domů." Po tom posledním slově se i ostatní rozvzpomněli na své manželky a partnerky, někteří na pustoprázdný byt, potom si povzdychli a ještě potom pokývali hlavami. Bylo jasné, že zůstanu věčným náhradníkem. Nemrzelo mě to. Já měl svou ženu tady a bylo tím pádem jasné, že já to nebudu, kdo dnes přijde domů pozdě. Už jsem přece říkal, že mívám časté pochybnosti, jestli si nedat ještě jedno, ale má paní je nemá. Zato má klíče.

Klíč k zasedacímu pořádku byl nalezen, klíč k vlastnímu životu nikoli. Rozhostilo se ticho, přerušované jen občasným zacinkáním sklenic. Hladina piva a smutku opadávala pozvolna. Ta první byla pak zavčas doplněna. A nikdo se nezeptal, kdy to skončí. Protože Rumba je klidný milostný tanec, a kdo jej jednou zkusil, nechce přestat. Je to však marné přání. Rumba nyní končí ve 21:45. Přesně v tom čase hodil Tomáš hadr přes pípu a přišel nás všechny zkasírovat.