Podfuk

Padesátý třetí hráč světa. Nejstarší hráč v první světové stovce. Velmistr Igor Rausis, po Davidu Navarovi náš druhý nejlepší velmistr. Podváděl při mezinárodním turnaji ve Štrasburku. Tato zpráva oblétla šachový svět a v cíli nechala flek ostudy. U nás v Česku.

Vám, co nevíte, jak se dá podvádět v šachu, prozradím, že se tajně analyzuje partie
s křemíkovou inteligencí. Zní to dobře, ale ve skutečnosti byl Rausis vyfocen na záchodě
s chytrým telefonem. Inu, odhalený podfuk už není nic pěkného. Nevím, jestli je mi víc smutno z toho, že Rausis dokázal, že aplikace za pár set korun je chytřejší než člověk, který vidí, co bude za patnáct tahů nebo ze samotného podvádění. Na druhou stranu, já umím spočítat dopředu dva a půl tahu, tak mi bude stačit aplikace za 12,50 Kč. Ano, takhle je to jednoduché. A nemusíte křemík ani vlastnit, stačí, když vám ten tah řekne kdokoli jen tak mimochodem, když se budete z toho záchodu vracet. Křemík nadobro pohřbil korespondenční šach a nyní otřásá i šachem klasickým. Nebo minimálně s důvěrou v nějaké čestné souboje.

Myslíte si, že to s tím pesimismem přeháním. Myslí si to i David Navara, náš vůbec nejlepší šachista, který se k celé kauze obšírně vyjádřil, protože mimo jiné uvedl, že je přesvědčen,
že 99,99% šachistů nepodvádí. To je právě to jediné, s čím s velmistrem Navarou nesouhlasím. Vedou mě k tomu tři věci. Přirozenost lidská, sociokulturní vliv a rozptýlení parchantů ve společnosti.

Začnu tím posledním. V životě jsem poznal, že procentuální zastoupení bezcharakterních podrazáků je ve všech vrstvách společnosti víceméně stejné. Liší se jen sofistikovaností jednání, podle toho, kam který hajzlík náleží. Není žádný důvod, proč by tomu mělo být
u šachistů jinak.

Člověka přitahují podfuky jako masařku vepřová plec, kterou jsem zapomněl vytaženou na kuchyňské lince. Může za to lenost. Člověk je od přírody líný, a vždycky se snažil si to usnadnit. Tomu se říká pokrok. Dojít k cíli jednodušeji, zkratkou. A nejkratší zkratka-je podfuk.

Učí se to už malé děti. V pohádkách. Tak něco někomu nejde a hned si zavolá na pomoc čerta. Bác a má to bez práce. No a pak je nutno ještě spáchat další podfuk. Na čertovi. Většinou podfukář propašuje už do smlouvy s peklem nějaký chyták, pomocí něhož čert utře hubu. Třeba pan Čupera z pohádky Jana Wericha si tam dal, že si ho má čert vzít až opadá listí z dubu. Nejsem právník, ale myslím, že je nějaký paragraf, který myslí i na to, když někdo podepisuje smlouvu již s jasným úmyslem ji nedodržet. Dub totiž nikdy není bez listí, protože to staré opadá, až vyraší nové. To se dá snadno dokázat prostým výletem do lesa.

Podfuk tak máme všichni zažraný pod kůží a je těžké mu odolat. Podraz se přímo jmenuje slavný americký film s Robertem Redfordem a Paulem Newmanem. Pro mladší je tu totéž
v bledě modrém v podání George Cloonyho a Brada Pitta ve filmu Dannyho parťáci. A je snad někdo, kdo by jim nedržel palce? Tak vidíte. Náklonnost k podfuku je tak rafinovaně posilována tím, že ošizenými jsou veskrze nepopulární postavy jako majitel kasína, mafián nebo čert.

Tímhle vším je způsobeno, že ani já nejsem vůči podfukům imunní a několik jsem jich sám spáchal. Namátkou: Při pečení té vepřové plece jsem byl líný skočit si k sousedům pro muškátový oříšek a vrazil jsem tam trochu skořice. Při zkoušce z patofyziologie jsem, když examinátor odešel na záchod, využil zkratku přes učebnici, kterou jsem měl "náhodně"
s sebou a při jízdě přes rozkopané město jsem to na jednom místě vzal jednosměrkou
v protisměru.

Člověk má naštěstí proti podfukům i jisté obranné mechanismy. Například to, že pochopí, že ne všechny zkratky vás uspokojí. Na tohle přijde nejpozději po zahájení milostného života.
A tak, když jsem viděl při jednom cyklistickém maratonu, že to pár závodníků bere cíleně zkratkou, pomyslel jsem si, že je jim samotným bez partnerky smutno, a ani mi ten jejich podraz nevadil. Taky proto, že jsme se pohybovali tak někde kolem třistapadesátého místa, tudíž rozhodně nešlo o peníze ani o prestiž. Tím jen potvrzuji, že není pravda, že tam kde
o nic nejde, nejsou ani podfuky.

Na jiné vyjížďce, tentokrát výletního charakteru, jsme míjeli citlivě opravená boží muka. Cesta se vinula kolem nich, pod břízami a kolem zlátnoucího obilí. Mimořádně malebné místo. Jen asi o sto metrů níž byla jiná boží muka. Byl to takový ten prefabrikovaný plechový Kristus, ohnutý větrem a rezavý deštěm. Přímo před ním se tyčila obrovská hromada hnoje, za níž se ztrácela druhá cesta. Tou cestou jsme pak jeli. A teprve když jsme dojeli, dostavil se zvláštní pocit, že to právě takhle mělo být.

Přes všechny tyto obranné mechanismy musím přiznat, že jsem opět velmi silně zatoužil spáchat podfuk. A když už, tak ať to stojí za to. Totiž podfouknout samotnou smrt! Šlapal jsem si zase na kole, tentokrát sám a sám a napadlo mě, že jí stejně neujedu. A nejde jí dát ani mat. A ani tu blbou, tupou remízu člověk neuhraje. A dokonce ani v pohádce to nakonec nevyšlo. Ošidit smrt. To by byl podvodnický majstrštyk...

A zase jsem míjel boží muka. Stálo na nich: Já jsem pravda, láska a život. Na tom něco je. Možná podfuku netřeba. "Láska je silnější než smrt. Láska překáží smrti. Láska překoná i smrt." Toto pochází z mnoha zdrojů. Chtěl jsem si tuhle Cestu ověřit a zjistil jsem, že mám navíc písmeno o. Musíte tomu totiž věřit, ne to ověřovat. V tom je zakopaný pes. A bez toho to, zdá se, nefunguje. Takže já teď nevím, jestli to celé není zase nějaký podfuk a jestli tu smrt nakonec přece jen neporazí až ta křemíková inteligence.