Podle kalhot poznáte je
Poznáte je po jejich ovoci, ovšem, ale také po jejich kalhotách. Začíná to kolem tří, čtyř let. Kde jsi byl?! Cos tam dělal?! Inu, špinavá kolena usvědčila z hledání. Proč se ptají, kde a co, když je to kus modtlitby? Myslím, že alespoň část modlitby musí být věnována hledání.
Dál už to jede z kopce. Prodřený zadek ze skluzavky z přírodního materiálu má v sobě ještě punc odvahy a nevinnosti, skvrny od vína již jeví stopy kamufláže a od té chvíle veškeré skvrny a trhliny se zakrývají a tají a tohle – tohle vůbec nemá cenu – koupím si rovnou nové kalhoty.
Nyní ovšem obléká si úplně jiné nové kalhoty, jsou na nich nažehlené puky – to znamená jediné – nová slečna holduje nějakému vážnému umění. O několik dnů později účtenky v kapse usvědčují, že tak vážné to zas nebylo.
Kapsa je vůbec druhé jméno pro zradu, co tam už se toho našlo, jsou to příběhy převážně smutné, do fejetonu nepatřící, zato tam patří předměty žertovné, které nám už dvakrát zadřely pračku. Jsou ovšem výjimky. Muž_Který_ Si_Ví_Rady nosí modré kalhoty s laclem se spoustou kapes, v nichž zaloví a neomylně vytáhne právě ten nástroj, šroubek, matičku – dosaďte si sami - jimiž vyřeší problém. A donutí naši pračku přestat stávkovat a vyprat další várku kalhot. Jedny z nich mám i já pracovní, ovšem nepatřím mezi muže, kteří si ví rady, tak tam žádné kapsy nemám, pravda měl jsem tam jednu kapsu na zadku a v ní šroubovák ale dopadlo to tak, že trhlina byla nejen na kalhotách, ale i na prdeli.
Kalhoty, ač to odmítáme připustit, stárnou. Stejně jako jejich nositelé. (To si také nepřipouštíme.) Stávají se vetchými, náchylnějšími ke zranění a nemocem, zkrátka, nedá se na ně spolehnout, a tak jsou bez milosti vyměněny. Pěkná řádka kalhot je roztrhána, vyzkoušena a vyměněna, než muž pochopí, že tyhle jsou ty pravé a ty už neopustí. Zde ukáže se rozdíl mezi mužem a ženou. Kalhoty – ty pravé, právě dvakrát překročily poločas rozpadu. Poločas odpískává žena. Muž vzdychne a jde shánět nové a ty stejné kalhoty. Pochopitelně bloudí, neboť za ty roky už ten model dávno přestali šít. Nechme nešťastníka bloudit a zůstaňme s tím, jenž nějakou náhodou natrefil na obchod, který neprodané kalhoty nestačil vrátit. Muž zajásá: "To jsou ony. Dejte mi je třikrát!" vykřikne. Oproti tomu, žena si jde koupit nové kalhoty, když na těch starých má jeden jediný flíček, který je navíc vidět jen pod mikroskopem, nebo jí z obšité kapsičky visí nitka. Muž musí jít s ní, aby kalhoty: prohlédl, vychválil, zaplatil. To si muži myslí, ale dělají hrubou chybu. Prohlédnout a vychválit je třeba ženu v kalhotách, nikoli samotné kalhoty. Ty už se pak jen zaplatí. Nezdá se to, ale ženy v tom vidí veliký rozdíl. Tak veliký, že se s nimi táhne celé odpoledne, večer, až do ložnice. Nyní je ale teprve devět hodin dopoledne a už jsou v prvním butiku a – jaká šťastná náhoda - tady visí ty kalhoty s flíčkem, vlastně ne, ty jsou doma, tyhle jsou bez flíčku. "Tady, tady je máš!" upozorňuje muž, šťasten, že choulostivá mise bude rychle splněna. "Ale ty už přece mám," podiví se žena a obhlíží úplně cizí kalhoty. Z toho plyne, jak je na tom které pohlaví s věrností.
Toleroval bych ženám jejich manýry s kalhotami, kdyby byly známkou emancipace. To už ale dávno není pravda. Před padesáti roky byla žena oblékající si kalhoty emancipovaná. Dnes je to žena spěchající. Schválně si někdy změřte, jak dlouho trvá, než se žena vypraví z domu, když jde v kalhotách a jak dlouho, když jde v sukni. Nechápu, co na tom tak trvá, když není třeba nic upravovat v rozkroku, mám nejasné tušení, že o sukni vůbec nejde, ale ty ostatní věci snad k ní nějak nepasují nebo co, každopádně, pokud chcete vůbec vyrazit ven, musíte to udělat jako v tom butiku. Ženu v sukni a v ostatních věcech prohlédnout a vychválit. Platit nemusíte. To budete muset, když nevychválíte a místo do kavárny půjdete do butiku pro věci, které pasují. Namítnete, že dnes si emancipovaná žena koupí kalhoty, sukni, i věci co k nim pasují, sama. Ano, koupí, ale pokud je někdo nevychválí, tak je zase vrátí. Za stržený obnos si koupí nové, ty zase vrátí, zkrátka ženská emancipace dosáhla vrcholu a točí se v bludném kruhu. Naopak, emancipace by byla, kdyby si muž koupil sukni. Dost jsem o tom přemýšlel, už kvůli tomu rozkroku, ale za uplynulý rok jsem narazil jen na dva muže v sukni. První byl nějaký Skot a druhý Ondřej Brzobohatý. Zatím jsem se tedy neodhodlal nosit sukni na veřejnosti. Nosím jen kilt do sauny a doma zástěru. A i tu jen z donucení. Dostal jsem chuť na lívance a nikdo nebyl doma. "Udělám si lívance sám, a možná vám ani nenechám, když jste takoví a nejste doma," řekl jsem si a dal se do díla. No, a kalhoty – ty pravé – mě prozradily z chuti na lívance. Málem se musely jet vyměnit. Od té doby si beru zástěru.
Existuje ovšem muž, který se tomu všemu vysměje. Je to muž silného vzezření i zásad. Silné vzezření potřebuje, aby o jeho zásadách nebylo pochyb a on neztrácel čas zbytečnými diskusemi. Muž tento v životě nebyl v butiku a své kalhoty nikdy, nikdy nemění. Jmenuje se Muž_S_Klínem. Toto jméno získává, když už se do svých kalhot nemůže vejít a nechá si tam všít klín. Tím dosáhne toho, že poločas rozpadu jeho kalhot je delší poločasu rozpadu uhlíku. Muž_S_Klínem je vdovec, je na to sám, a tak mu všichni můžou políbit to místo, kde má všitý klín. I na něj ovšem dojde. Zestárnul, pohubnul, kalhoty mu padají, věčně hledá pásek. Nakonec umře a do rakve ho uloží v kalhotách, které měl na sobě dvakrát v životě. Poprvé, když se ženil a podruhé, když svou ženu pohřbíval. A tak to dopadne vždycky. I když budete třeba zapřisáhlý nudista, nakonec na vás natáhnou ty hadry, jaké budou chtít Oni, Ony, Ona. Vždycky je to ve chvíli, kdy se nemůžete bránit. Na rozdíl od Muže_S_Klínem, my ostatní nejsme mrtví. Na začátku máme modlitbu a hledání a na konci lhostejnost vytahaného zadku a hledáme už jenom, kam jsme dali pásek.