Podle pravidel

Situace na českých silnicích připomíná stav, který se všichni zdráhají označit jako válečný, přitom všechny symptomy ozbrojeného konfliktu vykazuje. Každý den mrtví a zranění.
V jednotkách motorizovaných i pěších. Všude samé zákopy, výkopy a zátarasy. Na denním pořádku drobné šarvátky a konflikty. Experti tento stav označují malebným slovem bojůvka. Asi tak, jako když malé dítě, které ještě neovládá všechny znělé souhlásky, chce borůvku.

Dospělí lidé se jen chtějí dopravit z místa A do místa B. A ač netouží ani po bojůvkách ani po borůvkách, musí do vřavy válečné. To mi připomnělo Švejka a umínil jsem si, že nevraživosti, útokům na své zdraví a vůbec celé mašinerii dopravní války budu čelit klidem, rozvahou
a hlavně dodržováním pravidel. To poslední se ale ukázalo být neproveditelné.

Kromě pravidel silničního provozu a slušného chování existují rovněž pravidla cyklistická,
a také pravidla zdravého rozumu. Všechna dohromady spolu úplně nejdou dohromady.
Že ta poslední věta nedává dobrý smysl? Však značení na místních komunikacích také ne.

Naplánoval jsem si dlouhou okružní etapu přes Dolní Kounice a Moravský Krumlov.
A na neděli, kdy silniční boje jsou mírnější. Očekával jsem proto, že dodržet předsevzetí jet podle pravidel bude snazší, ale to nakonec padlo ihned po startu etapy.

Cyklostezky v Brně jsou koncipovány s výhledem do budoucna. Jen v tom budoucnu musí někdo po Janu Tleskačovi znovuobjevit létající kolo. Na jejich začátek musíte z domu doletět. Nebo to vzít přes několik frekventovaných křižovatek. Nechtěl jsem už tak nervózní řidiče na těch křižovatkách dráždit podjížděním a zamířil si to ke zkratce. Je to jednosměrka, kterou skoro nikdy nikdo nejede, jenže já si umínil, že pojedu podle pravidel, a tak jsem to vzal přes chodník. Tvářit se, že mi ještě není deset umím, a stejně tam nikdo nešel.

Dorazil jsem na cyklostezku Chodská a zjistil jsem, že pojedu-li po ní, nestihnu časový limit pro dnešní etapu. (Časový limit mi určuje žena, protože ví lépe než já, čeho jsem schopen.) Tahle cyklostezka je ze zámkové dlažby, na mnoha místech vypadené, a tam kde se to spravuje, jsou mostky přes zákopy tak úzké, že se v nich pravidelně vzpřičují maminkám kočárky. Přesto tam ty maminky velice rády jezdí sem a tam. Kromě toho je každých sto metrů vyústění silnice, tedy konec stezky a tedy podle pravidel musíte slézt a po přeběhnutí křižující silnice zase nasednout. Protože jsem dnes nechtěl trénovat cyklokros, značku: Cyklisto, jeď po stezce, jsem ignoroval a jel po souběžné silnici. Právě tam udělali nový povrch až ke světelné křižovatce, na které jsem potřeboval odbočit vpravo. Zrovna blikla červená. A to se mi po tom novém asfaltu tak pěkně jelo. Co naplat, budeme poslušni světelným signálům, pomyslel jsem si a začal brzdit. Jenže vtom jsem uslyšel hrůzu nahánějící zvuk. Ohlédl jsem se a uviděl supící náklaďák. Byl vrchovatě naložený hlínou, a jak se pod tím nákladem celý třásl, padaly z něj kusy zeminy na všechny strany. A přestože nebyl sto vyvinout rychlost, která se od vozidla jeho typu očekává, rychle se blížil. Při představě, že zastaví na červenou vedle mě a zasype mě tou hlínou, jsem se zvedl ze sedla. Nikde nikdo, jen na druhé straně stál nějaký chodec, takže jsem hbitě odbočil. Jen ten chodec se na mě škaredě zadíval a cosi za mnou zavolal. Ale to už jsem neslyšel, protože jsem nastoupil a bleskurychle mu ujel. Soupeřům
v kopci už možná neujedu, ale škaredým pohledům a řečem vždycky. To si pamatujte.

Pokračoval jsem dále přes Staré Brno. Držel jsem se hezky ve svém pruhu vpravo, až do chvíle než cestu křížily koleje. Jet při pravém okraji krajnice, jak vyžaduje vyhláška, by tady znamenalo přejíždět kolej téměř rovnoběžně s ní. Dostát liteře vyhlášky, zde znamená skončit na zemi. Dal jsem tedy rukou najevo, že hodlám přejet více doleva a zakřižoval přes koleje. Řidič za mnou to pochopil, ne tak ten v druhém pruhu, který předjížděl. Začal troubit
a gestikulovat. Pamětliv předsevzetí o klidu a rozvaze jsem se na něj usmál a taky mu zamával.

Kousek za Nemocnicí Milosrdných bratří jsem konečně opustil hustý provoz a začal stoupat na Červený kopec. Ve třech čtvrtinách stoupání je značka označující zákaz vjezdu. Všech vozidel. Správně bych tedy měl jít dva kilometru po normální asfaltce pěšky. (Jednou, na podobném místě, jsem to schválně udělal a míjející cyklisté zastavovali s dotazy, jestli jsem píchl a jestli nepotřebuji pomoc.) Značku jsem tedy ignoroval, projel Bohunicemi a záhy jsem opustil město. Protože jsem proti plánu nabral trochu ztrátu, přišlápl jsem do pedálů. Šlo to docela snadno, protože mi kupodivu foukalo do zad. A docela silně. Uháněl jsem dál a dál
a na cestu zpět, jak to tak bývá, nemyslel. Šlo to až tak dobře, že jsem v Bratčicích
a v Němčičkách překročil povolenou rychlost. Ukázal mi to radar, ale já 15% navíc považuju ještě v toleranci. Něco jako takovou akademickou čtvrthodinku. Naopak mi bylo trochu líto,
že se musím omezit jen na část silnice do plné bílé čáry. Kdybych mohl i za ni, možná bych
z toho vymáčkl i sedmdesátku. Ve chvílích, kdy jedu z kopce a po větru, občas zatoužím být závodníkem. Ti nemají žádná pitomá omezení jako já, povzdechl jsem si ještě.

Chyba lávky. Druhý den, po zpáteční cestě domů přes několik kopců a neposlušném protivětru (neposlušném proto, že vítr se má s večerem utišovat a tenhle pořád sílil) mě tak bolely nohy, že jsem se po příchodu domů svalil na gauč a sledoval cyklistiku v televizi. Mimo jiné tam hlásili hříšníky, kteří porušovali pravidla při Tour de France. Byly to hrozné prohřešky jako: Julien Simon -neregulérní sprint-pokuta 500 švýcarských franků, 13 sprinterských bodů, Jonathan Castroviejo -nevhodné chování -pokuta 200 CHF, Nicolas Portal-nepovolené občerstvení -pokuta 500 CHF, Geraint Thomas a Gianni Moscon- odhazování odpadků mimo povolenou zónu- pokuta 200 CHF každý, Anthony Perez a Alain Deloeuil -nepovolené občerstvení -pokuta 200 CHF každý, Tom Steels - nekorektní chování v cílové zóně- pokuta 300 CHF, Sébastien Reichenbach a Luis Leon Sanchez -strkání se mezi jezdci-penalizace
10 sekund v celkové klasifikaci, odebrání 4 bodů v bodovací soutěži a pokuta 200 CHF každý, Michael Hepburn -jízda za autem -penalizace 20 sekund v celkové klasifikaci, odebrání
6 bodů v bodovací soutěži a pokuta 200 CHF, Gorka Izaguirre, Steven Kruijswijk, Pierre-Luc Périchon a Marc Soler- nevhodné chování (močení na veřejnosti)- pokuta 200 CHF.

A tak jsem zjistil, že ke svým prohřeškům z nedělní etapy musím přičíst další. Nepovolené občerstvení byly meruňky, které jsem si utrhl z větve, která přečnívala přes plot
v Trboušanech. Pak jsem ty pecky vyhodil mimo povolenou zónu odpadkového koše. Využil jsem jízdu za autem a jednou dokonce i za traktorem, strkal jsem se s větrem, v cílové zóně jsem si dal několik piv a mluvil nekorektně. Jen to močení na veřejnosti snad nemám. V tom lesíku před Moravským Krumlovem jsem nikoho neviděl. Leda by se počítalo, že někdo viděl mě z projíždějícího vozidla.

Když jsem to celé všechno vyhodnotil, řekl jsem si, že jsem alespoň dodržel to slušné chování. Jenže pak jsem si vzpomněl na to auto před Ivančicemi. Bylo to na úplně rovném, širokém
a přehledném úseku a ta dodávka mě minula o pár centimetrů. Spolkl jsem sprosté slovo
a ukázal řidiči palcem a ukazováčkem dva centimetry. Přibrzdil a začal hulákat z okénka, že mám jet po krajnici. Změnil jsem tedy jen velmi mírně postavení prstů a ze dvou centimetrů, byl deseticentimetrový fakáč. Takže další pokuta. Ještěže nemám švýcarské franky. Ale že bych vyvázl úplně bez potrestání? Tomu se mi nechtělo věřit a vzpomněl jsem si zase na Švejka. Spravedlnost muší bejt. Tak dobře. Ráno jsem chtěl vstát v sedm a jet na nákup. Udělil jsem si penalizaci dvě hodiny a posunul budík na devátou. Sice by stačil menší trest, ale takhle to mám aspoň do foroty. Příští týden si chci totiž projet celý Moravský kras.