Poslední kapitola z historie papíru
Jistě, jde o protimluv, poslední kapitolu v historii papír zdaleka nenapsal. Zmáčknete delete a zmizí leccos. Papír ne. Naopak se zdvojnásobí. Lékařská zpráva musí se dvakrát vytisknout, opatřit razítkem a podpisem a dobře založit. Hm. To není zrovna dobrý příklad, je zvláštní, jak často takové a podobné zprávy zmizí. Aby si to papír vynahradil, vyrojí se hned vedle v nesčetných variantách. Mezi nemocnicí a soudem je totiž papírnictví.
To máte, papír kancelářský, propisovací, barevný, saténový, brusný, pečící, toaletní. Fotopapír, termopapír, retropapír, rapír, tapír - ano, tak papír zdevalvoval, že na něj můžete psát i takové blbosti. A to nemluvím o papíru novinovém a o tom, že na bankovky se používá speciální papír, takže devalvace taková, že jsem se rozhodl, že když nechce papír, tak já o něm tu poslední kapitolu napíšu.
Kdysi bylo možno papíru si vážit. Byl tak drahý, že písař na něj psal pouze to, co nadiktoval kníže. Samé užitečné věci: Smlouvu o neútočení, tributum pacis, tedy berni z míru, vyhlášení války, seznam co_chce_kněžna_do_kuchyně. Dobře, možná to nebylo v tomto pořadí, ale já nejsem politik, abych věděl, jak kroky správně seřadit. Každopádně měl tehdy papír váhu. Panovník napsal glejt a ochrana byla zaručena. A pokud jste měli na glejtu i pečeť mohli jste cestovat bez obav i přes les Řáholec nebo třeba až do Kostnice. V duchu této spolehlivosti pak proběhlo několik dalších století.
Potom ovšem papír zparchantěl. Můžou za to dva lidi. První nějaký Gutenberg. Před ním se kniha napsala ručně a pak se připevnila řetězem k polici nebo ke stolu. Vzácnost. Po knihtisku se knihy ze řetězu utrhly, takže různí lidé začali mít různé názory nejen na různé věci, ale i na ty, které byly v knize. Jezuité se v tom snažili udělat pořádek, ale rozporuplnost nabyla již převahy - někteří knihy pálili a jiní je ukrývali. A někteří je dokonce i četli!
Druhý výtečník se jmenoval Alois Senefelder. Vymyslel litografii a na konci osmnáctého století se knihy začaly šířit úplně nekontrolovaně. Nedosti na tom, začaly se nekontrolovaně i psát. Nejvíc se nekontrolují básníci, proto už ve století následujícím byla většina knih básně. Čtenář začal balit koření do veršů. Básníci jsou urputní a tím víc chtěli negramotného člověka povznést. Kdyby víc přemýšleli a méně psali, přišli by na to, že víc balil koření člověk, který si to přečetl, než ten, který ty verše neznal. A nestalo by se jim, že dneska v pětipatrovém knihkupectví aby člověk poezii lupou pohledal.
Knih je přebytek a nejsou ke čtení. To není výraz skepse, ale trhu. Sám jsem viděl člověka, který si koupil čtyři knihy najednou! Dekorativní knihy. Vyšly ho o pět korun levněji a vypadaly líp. Ušetřilo se na tom, že nemají stránky. Pořád ale kdesi přežívá něco, co se dá číst. A tak tou definitivně poslední kapitolou mělo být mé zjištění, jak píšu něco zhola zbytečného. Zjistil jsem to, a za okamžik i to, že nemám razítko, kterým bych to pečetil. Ztráta pečeti trestala se stětím. Když jsem razítko nenašel, zachvěl jsem se, že tato kapitola bude skutečně poslední, kterou napíšu. Řekl jsem své ženě, ať fejetony vydá posmrtně a šel se přiznat, že jsem ztratil razítko. Co myslíte, že se stalo? Sepsali se mnou o tom papír. Ten šel do tisku hned. Pak jsem zaplatil tři sta korun a šel domů.
Tři sta korun za jediný papír! Zamyšleně jsem z něj začal skládat vlaštovku. No co, i lepší básníci než já, hází vlaštovky. Vědí už, že někdy je to to nejlepší, co mohou pro poezii udělat. Mimochodem, viděli jste už to video z letošního zápasu Anglie-Německo, jak ta vlaštovka udělá sólo přes celé hřiště a pak dá nejhezčí gól zápasu? S tím jsem vystoupal na balkón, zamířil přes divoké víno, přes záhon růží, přes vysoký ořech. No, ten možná nepřeletí, ale i víno nebo růže bude dobré. Hodil jsem. Vlaštovka se vznesla, udělala dva kotrmelce a spadla na špinavý a zaplivaný dvorek. A já náhle věděl, o čem budu psát.