Poslední věci člověka

Měl jsem vždycky za to, že poslední věci člověka jsou vlastně souhrn eschatologických očekávání. A protože já očekávání nemám žádná, nevěnoval jsem jim pozornost. Navíc se mi na smrt čekat nechce a co se týče těch dalších věcí, tak pokud vím, zastávky nebe a peklo jsou mimo pozemský jízdní řád a poslední soud mimo lidské pletichy. Alespoň doufám, že to tak ještě je. A tak na tomto světě nedělám vůbec nic. To abych neovlivňoval porotu toho posledního soudu.

Takhle jsem si kdysi poslední věci pěkně uspořádal a ani mi to nikde nezabralo žádné místo. Chyba. Měl jsem si do knihovny místo knihy - Muž, který odmítal umřít - zařadit Poslední věci člověka, tedy vybrané kapitoly z thanatologie. Tahle kniha totiž poslední věci rozšiřuje a vrací zpět na tuto zem. I když já bych ty první dvě kapitoly ani nepotřeboval. Když spolu dva chlapi umí mlčet, třeba jako u řeky na rybách, tak pak ani nevadí, když jeden vnímá už jen druhý břeh. Otec tu knihu o Muži, který odmítal umřít, už nestihl přečíst, tak zvládl zemřít v klidu sám. Takže jsem mu nijak nemusel radit. Kapitola in finem je úplně zbytečná.

Něco úplně jiného je však kapitola třetí - post finem. Myslel jsem si, že tu vůbec nebudu potřebovat, ale zase jsem se spletl. Stal jsem se totiž vypravitelem pohřbu. To poslední sousloví vůbec není pěkné. Mně se to taky nelíbí, ale přesně tak to stálo na těch papírech, které jsem dostal v Pohřebnictví města Brna. Slíbil jsem své ženě, že si ve Středečníku přestanu vymýšlet, takže Vypravitel pohřbu, i když to zní hrozně. A jak jsem záhy zjistil, jak to zní, tak takové to je. Místo kapitoly post finem jsem si totiž četl Muže, který odmítal umřít a do Pohřebnictví města Brna jsem vstoupil zcela nepřipraven. Naštěstí i na smrt je fronta, tak jsem se usadil do křesla a začal listovat folianty. V prvním byla parte, ve druhém květiny, ve třetím hudba a ve čtvrtém rakve. Nikdy bych nevěřil, jakou práci dá sestavit krátký text, i když je vám jasné, co chcete říct. Napadlo mě, že každý básník, který hodlá publikovat, měl by napřed sestavit dobré parte pro blízkého člověka. Nejlépe pro partnerku. Na tom by se poznalo, kdo na to má... Nakonec jsem to zvládl a na znamení, že jde o finální verzi, jsem to všechno černě orámoval. Pak jsem se šel projít mezi květiny.

Vybírat květiny podle obrázků je jako seznamovat se po internetu. Jasně, že jsem vybral špatně. Ta paní, která pro mě přišla do čekárny, mi to potvrdila. "Tahle na rakvi nevypadá úplně dobře," zakroutila hlavou. Úplně stejně kroutila hlavou má žena, když se to elegantní sako z figuríny obléklo na mě. Takže jsme vybrali jinou kytici. Pak jsem se pochlubil s parte. "Není to příliš strohé?" podivila se pohřební paní. Básník se nesmí bát škrtat. Taky se nesmí bát trvat na svém. "Není!" řekl jsem tedy tvrdě. "Dobře, rakev už máte?" odpověděla paní
a vůbec to neznělo smutně. Lekl jsem se, protože rakev jsem neměl. Otevřel jsem katalog
a ukázal hned na první obrázek. Otec měl rád prosté věci a tahle byla opravdu jednoduchá. Tentokrát ta paní vzdychla. A smutně. Myslel jsem, že už jsme na té správné poslední cestě, ale ukázalo se, že ta rakev je lagric. Prostě papundekl a pohřbívají se v ní obyčejně ti, co nemají žádného Vypravitele pohřbu. Otočil jsem rychle na poslední stranu. Byla tam sněhobílá rakev s bohatou výplní, v níž se skrývaly další věci, jejichž význam mi došel, když jsem se podíval na popisek. Rakev Luxus - reprezentativní 114000.- Kč. Otočil jsem rychle listy doprostřed. Byla tam rakev, která se mi docela zamlouvala, ale jak jsem za chvíli zjistil, byla ekologická. Otec sice několikrát volil zelené, ale s tou recyklací už to dneska přehánějí. Naštěstí hned nad ekologickou rakví byla dubová, která úplně splňovala mé jednoduché požadavky. Pro jistotu jsem se ubezpečil, že tahle hoří a požádal o uložení otce do této.
"Máte oděv?" dotázala se mě průvodkyně posledními věcmi. Tedy, já vím, že mi saka nesedí
a nemusí se mi to pořád připomínat. Navíc budu u obřadu převážně sedět a tak to ani nebude vidět. Řekl jsem to a ukázalo se, že nejde o šaty pro mě. Oddechl jsem si, že nebudu muset znovu podstupovat trapnou proceduru při zkoušení nového obleku a slíbil, že vhodný oděv donesu tatínkovi hned zítra.

Zbývalo vybrat hudbu. "Vyberte něco, co měl tatínek rád," zazněla rada. Jaký to ale má smysl, když to budou poslouchat jiní? U akcí na ose svatba/pohřeb to dopadne vždycky stejně. Tak, že se to stejně někomu nelíbí. Pro obroušení hran je nutno zvolit co největší kompromis. Takže mainstream, vzdychl jsem. Člověk, co miloval tolik skvělé hudby, má pak mít na pohřbu nějaké tři popěvky? Tak to by nešlo... podíval jsem se do vzduchu, který se najednou dal krájet, protože u hudby jsem překročil pracovní dobu Pohřebního ústavu města Brna.
"Air - Bach," řekl jsem tedy stručně. "Dobře. A dál?" "Dál už nic nebude, aspoň myslím," ušklíbl jsem se. "Dobře, Bacha dáme na konec. Ale co před tím? Víte co... Co třeba proslov? Nechcete proslov?" navrhla mi řešení paní-co-už-by-chtěla-jít-domů. "Proslov v žádném případě, když musí být předehra, tak Verdi," ukázal jsem v katalogu na Nabucco. "No, vidíte, tak ještě jednu," zaradovala se paní sledující hodinky. Bylo mi jí líto. Taky sebe. Tak jsem vybral Poem od Fibicha, protože to má přesně takovou náladu, sebral parte, obálky, instrukce, smlouvu, fakturu, plánek ústředního hřbitova a zbytek síly a vypadl ven.

Šel jsem k mamince pro oblek pro tatínka, ve kterém on vypadal na rozdíl ode mě vždycky dobře, a tam venku mi teprve začalo být líto. Ne jako uvnitř, té paní, která čekala, až si konečně vyberu, tatínka, který čeká na oblek a mě, protože jsem se na stará kolena stal Vypravitelem pohřbu. Líto prostě tak, jako na vzduchu od Bacha. Protože potom se prostě už nic zahrát nedá.